Úloha tzv. Einsatzstabů při zcizování židovského majetku

V říjnu 1942 došlo v Protektorátu Čechy a Morava ke zřízení dvou institucí okupační správy označených jako Einsatzstab I a Einsatzstab II.1) Hlavním úkolem prvního z nich mělo být zajištění uměleckých předmětů především z českých a moravských zámků, úkolem druhého zabezpečení náhradního ubytování pro německé rodiny z říše postižené bombardováním.

V této době na území protektorátu již plně fungovaly německé mechanismy zcizování židovského majetku. Na jedné straně tohoto procesu stály civilní složky okupační správy reprezentované Úřadem říšského protektora a úřady vrchních zemských radů - oberlandrátů, které na základě nařízení říšského protektora o židovském majetku z 21. června 1939 a dalších na něj navazujících předpisů prováděly arizaci židovských podniků, firem či živností. Na druhé straně byly složky náležející k policejní okupační správě, řízené velitelem bezpečnostní policie a bezpečnostní služby (BdS). Ty reprezentovala především Ústředna pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für jüdische Auswanderung), zřízená v červenci 1939,2) a v srpnu 1942 přejmenovaná na Ústřední úřad pro uspořádání židovské otázky (Zentralamt für die Regelung der Judenfrage). V kompetenci ústředny bylo zajištění majetku všech židovských vystěhovalců, k jejichž emigraci dávala od 28. června 1939 souhlas. Na základě nařízení říšského protektora o péči o Židy a židovské organizace přebírala od března 1940 majetek postupně likvidovaných židovských spolků, fondů, nadací a dalších židovských institucí. O správu a využívání tohoto majetku se staral za tímto účelem zřízený Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu (Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren), který řídil Karl Reisinger.3) Po zahájení hromadných deportací do terezínského ghetta a do likvidačních táborů ve východní Evropě byla ústředna pověřena přebíráním veškerého majetku, který deportovaným ještě zbyl. Tento movitý i nemovitý majetek deportovaných Židů byl převáděn na Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu, a to na základě jejich svolení, které podepisovali při odbavování transportů za dozoru pracovníků ústředny.4) Vedle Ústředny pro židovské vystěhovalectví působily řídicí úřadovny gestapa v Praze a Brně a jim podléhající venkovní služebny, které mimo jiné policejně konfiskovaly majetek Židů, kteří byli v protektorátu trestně stíháni, např. za nepovolenou emigraci. S tím souvisela ztráta protektorátního občanství za nedovolené zdržování se v cizině, a následně propadal majetek těchto lidí ve prospěch říše. Úkolem gestapa bylo majetek zajistit, opatřit ho konfiskačními výměry a postarat se o jeho správu.5) Služebny gestapa se však odmítaly správou zajištěného majetku zabývat, a proto byl v prosinci 1941 za tímto účelem zřízen Majetkový úřad u říšského protektora (Vermögensamt beim Reichsprotektor in Böhmen und Mähren).6)

Písemnosti Ústředny pro židovské vystěhovalectví i Majetkového úřadu u říšského protektora nejsou dochovány jako celek, jejich činnost je možné rekonstruovat jen na základě poměrně malého množství roztroušených dokumentů. Podle poválečné výpovědi posledního vedoucího Majetkového úřadu Bruno Freytaga byla tato instituce okupační správy organizačně rozčleněna na čtyři referáty a úřední pokladnu. Referát Ia měl za úkol zanést po oznámení gestapa majetkovou podstatu do seznamu majetku a přidělit ji podle druhu majetku příslušnému referátu k dalšímu zpracování.7)

Zvláštní postavení mezi zcizeným židovským majetkem měly byty a bytové zařízení, ke kterému patřily také umělecké předměty a cenné sbírky. Ústředna pro židovské vystěhovalectví se při řízení transportů starala o náležité uzavírání uvolněných židovských bytů. Klíče byly předávány jednotlivým oberlandrátům, kterým příslušelo zhodnocení bytového vybavení a domácího prádla. V pražském a brněnském obvodu oberlandrátu zajišťovala tyto práce sama ústředna. Židovská náboženská obec v Praze dostala v říjnu 1941 příkaz zřídit k tomuto účelu zvláštní oddělení, tzv. Treuhandstelle, jehož pracovníci začali přebírat a vyklízet opuštěné byty v Praze a okolí.8) Bytové zařízení bylo nejdříve příslušnými znalci odhadnuto a poté prodáváno Němcům, buď přímo z jednotlivých bytů, nebo ze společných skladišť, do nichž bylo denně jen v samotné Praze nákladními vozy či koňskými potahy odváženo osmdesát až sto fůr bytového zařízení a dalších věcí.9) Výtěžek z prodeje byl převáděn na zvláštní konto Vystěhovaleckého fondu, tzv. Umsiedlungskonto Nr. 1003 u Böhmische Escompte Bank. Umělecké předměty, především obrazy, cenné koberce, sbírky mincí či známek měl oberlandrát nechat zajistit a podat o nich podrobnou zprávu Ústředně pro židovské vystěhovalectví. Uvolněné byty směly být podle nařízení říšského protektora o pronajímání židovských bytů ze 7. října 1940 pronajaty jen se svolením ústředny, jejíž oprávnění bylo přenášeno také na oberlandráty.10) Byty, které patřily k majetku zabavenému gestapem, jež je označilo k vyklizení, byly převáděny na Majetkový úřad u říšského protektora. Jeho úředníci dohlíželi na vyklízení bytů, přičemž zapisovali veškeré hodnotné věci do zvláštních seznamů. Nábytek, porcelán pro denní potřebu, šaty, dřevěné předměty a obrazy do ceny 300 říšských marek byly převáženy do skladů a potom prodávány za odhadní cenu. Vytříděné starožitnosti, umělecky cenné předměty s výjimkou muzeálních hodnot, sbírky známek atd. se dostávaly do speciálního skladu, odkud byly po odhadnutí rovněž prodávány.11)

Poměrně nevyjasněné byly v letech 1940-1941 kompetence související s nakládáním s cennými uměleckými předměty, které byly zajištěny gestapem. V prosinci 1940 došlo k určité rámcové dohodě mezi řídicí úřadovnou gestapa v Praze a Úřadem říšského protektora. Ihned po zabavení uměleckých děl měli úředníci gestapa vyhotovit zvláštní seznamy a poslat je skupině 8 druhého oddělení (hospodářství a finance) Úřadu říšského protektora, odpovědné za zhodnocení zabaveného majetku. Kromě toho byly seznamy určeny také pro skupinu 10 prvního oddělení (všeobecná správa), jejíž referent dr. Reinhold si měl spolu s příslušnými znalci umělecká díla prohlédnout a vyjádřit se k jejich dalšímu setrvání na území protektorátu. Aby si mohl umělecké předměty, které se nacházely v konfiskovaných zámcích a v dalších budovách, bez problémů prohlédnout, obdržel od gestapa seznam těchto objektů a zvláštní průkaz, který ho opravňoval ke vstupu do nich. Úřad říšského protektora pak o výsledcích vyhodnocení uměleckých předmětů informoval ředitel drážďanské obrazové galerie Hanse Posseho. Ten byl jmenován zvláštním pověřencem pro shromažďování a výběr uměleckých předmětů pro sbírky muzea v Linci, jehož zřízení se připravovalo na přímý rozkaz Adolfa Hitlera. Vedle H. Posseho byla informována i německá představenstva protektorátních památkových úřadů v Praze a Brně.12) Nařízení říšského protektora na ochranu kulturních památek v protektorátu z 1. října 1940 omezovalo vývoz památek, za něž byly považovány předměty „hodnoty umělecké, vlastenecké nebo obzvláštního významu pro vědu“.13) Zabavené cenné umělecké předměty se po propadnutí říši sice stávaly majetkem říšského ministerstva financí, ale zůstávaly často jako zápůjčky říše v protektorátních muzeích a galeriích. Např. cenná umělecká sbírka Richarda Morawetze byla deponována v tehdejší Česko-moravské zemské galerii v Praze, jiné unikátní obrazy z židovského majetku v Moderní galerii v Praze apod.14) Na základě výběru, který prováděl H. Posse, byly některé cenné obrazy zasílány přímo do Berlína Adolfu Hitlerovi. Zájem projevili i Joseph Goebbels, Joachim von Ribbentrop a další. Zabavené obrazy nižší hodnoty se dostávaly jako výzdoba do budov protektorátních okupačních úřadů či jiných institucí.15) Při stanovení ceny uměleckých děl nezřídka docházelo k záměrnému podhodnocování, aby bylo možné cenné věci levně koupit či vyvést z protektorátu. O této skutečnosti vypovídají nejen dobové dokumenty, ale také poválečné svědectví stálého znalce pražského gestapa Jindřicha Baudische.16) Obdobný postup při nakládání se získanými uměleckými předměty udržovala i Ústředna pro židovské vystěhovalectví, pro kterou pracoval také jeden ze znalců gestapa, univerzitní profesor dr. Karl Maria Swoboda.

Poněkud jiná praxe existovala na Moravě, kde správu a oceňování zabaveného židovského majetku prováděla brněnská pobočka říšskoněmecké instituce Treuhand- und Revisionsgesellschaft, jejíž protektorátní odnož byla zřízena v roce 1940 a sídlila v Praze. Tato pobočka pracovala především pro Majetkový úřad a rovněž využívala k ocenění zajištěných předmětů příslušných znalců. Pak předměty odvážela do skladovacích prostor.17)

Zabavování židovských bytů a jejich vybavení slavilo v protektorátu rychlé úspěchy, k 1. říjnu 1940 bylo jen v Praze zajištěno 14 920 židovských bytů.18) Od léta 1940 byl totiž ze strany okupační správy vytvářen systematický tlak na získání co největšího počtu židovských nemovitostí a bytů pro německé zájemce, kteří byli ochotni se do protektorátu přestěhovat a natrvalo se zde usídlit.19) Cesta k hromadnému uvolňování židovských bytů byla poměrně jednoduchá: dílčí vyhlášky, které židovskému obyvatelstvu přikazovaly vystěhovat se během stanovené doby z určitých městských částí do předem určených čtvrtí a obvodů.

Kromě toho se z německých úředních míst neustále ozývalo volání po vhodných bytech pro úředníky okupační správy, příslušníky wehrmachtu a policie, vysokoškolské profesory atd. Úřad říšského protektora vyzval Ústřednu pro židovské vystěhovalectví k přípravě potřebných bytů.20) Zpráva 1. oddělení Úřadu říšského protektora z 8. května 1942, pojednávající o nedostatku bytů pro Němce, uváděla jako hlavní zdroj uvolněné byty po Židech, jejichž deportace do Terezína a na východ byly již v plném proudu. Židovské byty byly ale údajně silně vybydlené, a proto potřebovaly před nastěhováním nových nájemníků určité stavební úpravy. Ty měla zajistit Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která disponovala vlastními staviteli a inženýry. Zpráva upozornila také na možnost získání dalších bytů, které nejsou Čechy plně využívány, k čemuž však neexistovala zákonná norma. Tímto způsobem bylo proto možné získat byt jen za předpokladu, že ústředna připraví k výměně menší židovský byt.21) Je zřejmé, že čtyřčlenná německá rodina nehledala dvoupokojový byt. Zájem byl především o vícepokojové byty velkých rozměrů. Potřeba nových bytů narůstala s příchodem německých rodin z říše postižených bombardováním. Požadovat židovský byt se po zahájení deportací stalo tak samozřejmé, že se proti tomu osobně ohradil velitel bezpečnostní policie a SD Horst Böhme: „Jestliže je německému obyvatelstvu v Praze a zvláště pánům úředníkům a ostatním zaměstnancům služeben lehce umožněno obsadit slušné byty a současně si koupit za nízké ceny bytové zařízení, je to výhradně zásluhou Ústředny pro židovské vystěhovalectví. […] je samozřejmé, že Ústředna pro židovské vystěhovalectví jakožto německá služebna chce pomoci každému příslušníkovi německého národa, ale nemůže to jít tak daleko, aby tato služebna byla zaměňována za obchodní dům a úřad pro zprostředkování bytů.“22)

S nástupem šéfa německé pořádkové policie Kurta Daluega do funkce zastupující říšského protektora 28. května 1942 došlo podle německého historika Jana Björna Potthasta k obratu v „Kunstpolitik“ Protektorátu Čechy a Morava.23) Kurt Daluege se opravdu pokusil nově upravit dosavadní nakládání se zajištěnými uměleckými předměty v protektorátu. Dne 20. října 1942 dal rozeslat příslušným složkám okupační správy oběžník tohoto znění: „K zajištění a převzetí kulturních památek, které jsou k dispozici v Čechách a na Moravě, jsem vytvořil zvláštní operační štáb, jenž je mi osobně podřízen.“24) Tímto oznámením vstoupil do historie protektorátu Einsatzstab I.

Jeho vedoucím byl jmenován nadporučík ochranné policie (Schutzpolizei) v záloze Helmuth Rinnebach, podle něhož dostal štáb také název - Einsatzstab Rinnebach. Pracovně byl přičleněn k vedoucímu Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu Ferdinandu Fischerovi, dále měl spolupracovat s vedoucím oddělení kulturní politiky Úřadu říšského protektora Martinem Paulem Wolfem. Všechna úřední místa v Čechách a na Moravě byla vyzvána, aby činnost Einsatzstabu I podporovala.25) Tento příkaz ale neobsahoval žádnou zmínku o možné spolupráci štábu se skupinou 10 prvního oddělení Úřadu říšského protektora, do jehož referátu náležela péče o kulturní statky v Čechách a na Moravě. Připomenutím této skutečnosti byl přípis prvního oddělení z 31. října 1942, který říšského protektora mimo jiné informoval o osobní dohodě mezi H. Rinnebachem a referentem skupiny Wolfem von Bothem, na jejímž základě začala vzájemná spolupráce.26) Úřední oznámení říšského protektora z 2. listopadu 1942 týkající se zpřísnění ochrany kulturních památek a dodržování nařízení z roku 1940 již tuto spolupráci uvedlo.27) Během října a listopadu 1942 bylo k Einsatzstabu I přiděleno osm pracovníků, vesměs příslušníků pořádkové policie, resp. ochranné policie v záloze, a jedna sekretářka.28)

O určité změny se Kurt Daluege pokusil také v bytové politice. V říjnu 1942 založil druhý štáb - Einsatzstab II, jehož hlavním úkolem byla výstavba a příprava obytného prostoru v protektorátu pro rodiny z říše postižené bombardováním.29) Jeho vedením byl pověřen major ochranné policie Walter Jurk.30) Dílčí úkoly štábu zněly následovně:

1) prověřit všechny zkonfiskované zámky a podobné budovy v protektorátu, zda je lze využít jako lazarety, byty pro osoby poškozené bombardováním či pro zvláštní účely, a provést nutné přestavby,

2) prověřit a popřípadě dobudovat všechny započaté obytné stavby v protektorátu,

3) získat židovské byty k výše uvedenému účelu,

4) prověřit plně nevyužité byty českého obyvatelstva a lépe je využít.

K těmto obsáhlým úkolům patřilo také vybavení zajištěných bytů potřebným nábytkem a dalším zařízením. Práce štábu vyžadovala úzkou spolupráci s mnohými institucemi, jako byly úřady oberlandrátů, úřady okresních hejtmanů - správa z pověření říše, ale také např. s pověřencem říšského protektora pro úpravu stavebního hospodářství na území Protektorátu Čechy a Morava či s pověřencem pro úpravu pracovního nasazení a samozřejmě s ministerstvem hospodářství a práce.31) Major Jurk měl v listopadu 1942 k dispozici tři architekty, jednoho bytového architekta a dvě kancelářské síly. Personální stav štábu se však kvůli rozšiřování okruhu působnosti rychle zvyšoval. V jeho třech odděleních - stavebním, bytové architektury a správním - bylo později zaměstnáno až 33 osob: jeden vedoucí, dvanáct architektů a techniků, čtyři bytoví architekti, jeden znalec umění, pět správců skladů, jedna administrativní síla, čtyři kancelářské síly, dvě písařky a tři řidiči. Muži pocházeli z policejních rezerv a byli do Prahy delegováni na základě zvláštního výnosu Heinricha Himmlera.32)

Informace o zřízení obou štábů se stala i součástí periodické zprávy o činnosti říšského protektora a jeho úřadu za období od 2. září do 3. listopadu 1942, která byla zaslána do Berlína. Z ní je zřetelný Daluegeho záměr, aby oba Einsatzstaby, které byly zároveň součástí jeho úřadu a sídlily v Černínském paláci, úzce spolupracovaly.33)

Prvořadým úkolem Einsatzstabu Rinnebach byla inventarizace mobiliářů českých a moravských zámků, kterou začal štáb provádět brzy po svém zřízení. Za tímto účelem vydal H. Rinnebach služební příkaz obsahující pracovní postup při inventarizaci. Do inventárního soupisu mělo být zaneseno veškeré movité vybavení zámku, přičemž nesměla být vynechána žádná místnost. Každý předmět zapsaný do inventáře měl být opatřen číslem. Jeho položka v inventáři musela obsahovat další číslo vyjadřující jakost předmětu. Za vyhotovení inventáře byl odpovědný jeden ze zaměstnanců, který měl za úkol podávat H. Rinnebachovi koncem každého týdne ústní hlášení o postupu práce své skupiny.34) Zprávy o činnosti celého štábu byly pak zasílány říšskému protektorovi. Do 31. května 1943 provedl štáb inventarizaci ve všech zámcích pod vnucenou správou Pozemkového úřadu, označených pro tuto činnost jeho vedoucím Ferdinandem Fischerem.35) Počítalo se totiž s využitím těchto objektů pro jiné účely, např. jako lazaretů či vojenských škol. Jednotlivé předměty ze zámeckého vybavení byly tříděny do tří skupin, z nichž první obsahovala předměty muzeální hodnoty, které byly na základě výběru Karla M. Swobody převáženy a deponovány ve zbraslavském zámku. Do druhé skupiny patřil zámecký mobiliář, který mohl zůstat na svém původním místě, do třetí pak spotřební nábytek, jenž byl předáván Einsatzstabu II pro zařizování bytů a jiných budov.36) Takto zajištěný majetek náležel do kompetence Pozemkového úřadu, správa uměleckých předmětů pak příslušela Majetkovému úřadu a částečně také Vystěhovaleckému fondu.

Vedle inventarizace zámeckých mobiliářů se pracovníci Einsatzstabu I měli podílet i na ohodnocení obrazů a nábytku ze zajištěného židovského majetku, s nimiž disponovala ústředna, resp. Vystěhovalecký fond a Majetkový úřad. V této oblasti narážel Einsatzstab I na činnost Einsatzstabu II, který v dohodě s těmito institucemi připravoval židovské byty pro německé nájemníky či majitele a podílel se na výstavbě bytů nových. K tomuto účelu dostal Jurkův štáb v prosinci 1942 z dispozičního fondu říšského protektora sto tisíc říšských marek. Z finančních prostředků měl hradit nákup nábytku a dalšího bytového vybavení, které získával za odhadní ceny. Obnos byl v průběhu roku 1943 neustále navyšován.37) Peníze potřeboval Jurkův štáb také k renovaci židovských bytů v případě, kdy je nemohl zaplatit majitel domu. Brzy po svém zřízení vyzval Einsatzstab II oberlandráty v Českých Budějovicích, Jihlavě, Hradci Králové, Plzni, Brně, Moravské Ostravě a v Praze, aby zjistili, kolik mají ve svém obvodu bytů a jiných obytných prostor vhodných k ubytování vybombardovaných Němců z říše a jak jsou tyto byty a domy zařízeny. Úřady oberlandrátů se snažily tomuto časově náročnému úkolu vyhnout s poukazem na nedostatek pracovních sil a odkazovaly na ústřednu či Vystěhovalecký fond. Přesto v prosinci 1942 hlásil pražský oberlandrát, že podle okresních úřadů je v jeho obvodu 224 zařízených a 350 prázdných bytů, dále 24 zařízených a 35 prázdných jednolůžkových pokojů a 30 bytů schopných vytápění a zčásti zařízených.38) Kromě toho bylo možné v tomto obvodu využít sedm zámeckých budov.

Již v listopadu 1942 se Walter Jurk snažil získat od říšského protektora výnos, který by zakazoval volný prodej nábytku a jiného bytového zařízení z židovských bytů a protektorátních zámků. Úřadu říšského protektora či veliteli bezpečnostní policie a SD pak byly adresovány různé stížnosti na nezřízený prodej židovského nábytku, který místní Němce zajímal často více než situace německých vojsk na frontách.39) K určitému omezení došlo v této době pouze u prodeje cennějších koberců určených k reprezentačním účelům.

V únoru 1943 dokončil Einsatzstab II první fázi přípravy židovských bytů pro vybombardované německé rodiny, které byly určeny k předání k 15. dubnu 1943. Jednalo se o 134 plně vybavených bytů o 360 pokojích na území celého protektorátu. Zároveň měl štáb rozestavěných 193 nových bytů, z nichž 50 bylo připraveno k nastěhování k 1. květnu 1943.40) V obvodu oberlandrátu Písek bylo např. k dispozici čtrnáct bytů v Klatovech, osm v Sušici, šest v Písku a čtyři ve Strakonicích, v obvodu oberlandrátu Brno 47 bytů v Uherském Brodu a 21 v Hodoníně.41) Zvláštní dodávku stavebního materiálu přislíbil štábu říšský ministr pro zbrojení a válečnou výrobu. Pracovním potenciálem mu pomáhaly úřady oberlandrátů a okresních hejtmanů, jimž byly často dány k dispozici pomocné síly uvolněné převážně z policejních rezerv. Ne vždy se však tato spolupráce obešla bez konfliktů. Walter Jurk si v polovině roku 1943 stěžoval na práci pomocného zaměstnance úřadu okresního hejtmana v Olomouci placeného Ústředním úřadem pro uspořádání židovské otázky, který si levně zařídil svůj byt luxusním nábytkem z židovských bytů v Holešově.42) Případy, kdy byli úředníci trestně stíháni za neoprávněné užívání nábytku deportovaných Židů, nebyly vůbec ojedinělé.43)

O tom, jak důležité mělo být zajištění obytného prostoru pro německé rodiny poškozené bombardováním, vypovídá výnos říšského protektora z 29. dubna 1943. Tento výnos pozastavil volný prodej nábytku a bytového zařízení v celém protektorátu do 1. června 1943, aby mohli odpovědní pracovníci Einsatzstabu II prověřit uskladněné předměty pro případné využití. K tomuto datu převzal také štáb do své správy všechny byty, nábytek a jiné bytové vybavení vhodné k ubytování postižených osob, které dosud spravoval Ústřední úřad pro uspořádání židovské otázky.44) Z dodací povinnosti pro Einsatzstab II byly vyjmuty pouze umělecké předměty muzejní hodnoty, zvlášť cenný nábytek, koberce, obrazy, hudební nástroje a tkaniny patřící do 1. skupiny, které měly být vyhodnoceny Rinnebachovým štábem. Einsatzstab II převzal také hrazení nákladů při úpravách jednotlivých bytů, které vyúčtovával s majiteli domů.45) Je otázkou, zda se K. Daluege tímto výnosem nesnažil omezit zisky z prodeje židovského majetku, které šly na konta Ústředního úřadu pro uspořádání židovské otázky, resp. Vystěhovaleckého fondu. Podle vydaných směrnic však ústředna na tyto finanční prostředky měla nárok, protože z nich měly být hrazeny náklady „konečného řešení židovské otázky“, tedy náklady na deportace, vydržování terezínského ghetta atd. O finančním mechanismu „konečného řešení židovské otázky“ byl Kurt Daluege jako blízký Himmlerův spolupracovník, patřící mezi klíčové organizátory této genocidy, od počátku velice dobře informován. Nelze však vyloučit, že tento postup byl jedním z projevů Daluegeho „Ordnugspolizei-Hausmachtpolitik“, jejímž výsledkem byla nekoncepční a chaotická opatření v oblasti správy, na která si po válce někteří vysocí představitelé okupačního aparátu stěžovali.46)

Navzdory výnosu zastupujícího říšského protektora byla praxe taková, že byty předváděné ústřednou příslušníkům Einsatzstabu byly již přebrané a její úředníci i pracovníci Treuhandstelle měli přísný zákaz podávat jakékoli informace.47) V dohodě s vrchním finančním prezidentem provedli pracovníci Jurkova štábu rovněž prohlídku všech skladů Majetkového úřadu i skladišť speditérských firem, kde byl deponován nábytek a bytové zařízení z „nepřátelského“ majetku.48)

Mezi štáby docházelo k rozporům, které způsobilo mimo jiné převelení dvou pracovníků Einsatzstabu I k Einsatzstabu II. Toto odebrání pracovních sil omezilo podle H. Rinnebacha práce při inventarizaci zámků, tedy při plnění prvořadého úkolu jeho štábu. Oba štáby se organizačně podstatně lišily. Činnost Einsatzstabu I byla jasně ohraničena konkrétním úkolem a s největší pravděpodobností i časem, na rozdíl od činnosti druhého štábu, jehož práce byla rozsáhlejší věcně i místně, a vyžadovala tedy více pracovních sil. Na neshody štábů upozornil také dopis Památkového úřadu v Praze adresovaný Úřadu říšského protektora. Vedení Památkového úřadu v něm upozorňovalo, že v bylo dubnovém výnosu říšského protektora opomenuto, a pokoušelo se tímto způsobem zapojit sebe a 3. oddělení Úřadu říšského protektora do výběru uměleckých předmětů z židovského majetku. Vedoucí Památkového úřadu Karl Kühn vyzval Wolfa von Botha, aby vedl společná jednání všech zúčastněných institucí.49) Pracovníci Rinnebachova štábu vyhodnocovali nejen předměty uložené v pražském skladu Ústředního úřadu pro uspořádání židovské otázky v Dlouhé ulici, ale navštěvovali také obdobné sklady v jiných protektorátních městech, které byly ve správě okresních hejtmanů.50) Předměty muzejní hodnoty pak byly z těchto skladů převáženy do protektorátních muzeí.

Přestože zastupující říšský protektor upravoval ubytování a péči o vybombardované rodiny z říše mnohými nařízeními a výnosy, existoval mezi zúčastněnými institucemi neustále problém kompetencí a rozsahu působnosti. Proti sobě stál především Einsatzstab II a pověřenec Spojovací úřadovny (Parteiverbindungsstelle) NSDAP pro ubytování a péči o osoby postižené bombardováním. Jejich úkoly jasně vymezil teprve Daluegeho výnos z 16. března 1943 a především následný výnos z 18. června 1943, který stanovil: „Byty pro německé rodiny z říšského území ohroženého nepřítelem má opatřit, zařídit a dát k dispozici Einsatzstab II, major ochranné policie Jurk.“51) Výběr německých rodin a jejich převoz do protektorátu spojený s jednáním se župními vedoucími a jinými úřady v říši měl zajišťovat vedoucí štábu pověřence říšského komisaře pro upevnění němectví. Pověřenec Spojovací úřadovny NSDAP se měl starat o ubytování rodin v přidělených bytech a jiných obytných prostorech a o jejich „stranické uvědomění“. Říšský protektor přikázal všem zúčastněným institucím, aby pracovaly bez byrokratických překážek a co nejrychleji.52) Nevyjasněna zůstávala otázka společného vedení těchto prací. Walter Jurk nechtěl, aby byl jeho štáb podřízen výše zmíněnému pověřenci říšského komisaře pro upevnění němectví.53)

V srpnu 1943 hlásil major Jurk K. H. Frankovi, že Einsatzstab II dosud zajistil 911 bytů, z nichž se jich 309 nachází v Praze, 310 v obvodech jednotlivých oberlandrátů a 292 bytů je zatím stavebně nedokončených. Z 310 mimopražských bytů jich bylo 80 již obsazeno vybombardovanými rodinami, 48 předáno městu Plzni, 49 Hlavnímu úřadu pořádkové policie v Uherském Brodu pro osoby postižené bombardováním a 133 bytů bylo dáno k dispozici pověřenci Spojovací úřadovny NSDAP pro ubytování a péči o vybombardované osoby ze „Staré říše“.54) Vedle toho plnil štáb také tzv. zvláštní příkazy, jakým byla např. úplná přestavba zámku Dobříš, renovace reprezentačních místností Pražského hradu a pracovny K. Daluega, výstavba bytů ve středním hradním traktu a další.55) Přesto si německé obyvatelstvo především z oblasti oberlandrátu Moravská Ostrava občas stěžovalo na pomalé vyklízení židovských bytů, které nebyly k dispozici ani rok po deportacích.56) Jiné oberlandráty a okresní hejtmani si pro změnu zase stěžovali na špatné zkušenosti s již ubytovanými rodinami z říše a příchodu dalších lidí se různým způsobem bránili. Hejtman královéhradeckého okresu např. poukazoval na stavební projekty válečného významu v Hradci Králové, Dvoře Králové nad Labem a Náchodě, které způsobily v těchto třech městech nedostatek bytů.57) O volné byty a zajištěný nábytek se zajímaly i osoby, které nepatřily mezi tzv. Bombengeschädigte. O odkoupení bývalého židovského nábytku a přidělení bytu žádal také vedoucí Spojovací úřadovny NSDAP u říšského protektora Eugen Kunze. V srpnu 1943 se osobně na K. H. Franka obrátil vrchní starosta Karlových Varů Richard Kusy, jenž žádal o byt s ústředním topení pro svou čerstvě zasnoubenou dceru a jejího budoucího manžela, kteří se stěhovali do Prahy.58) Vyřízení žádostí se často protahovalo a ne vždy se náročný žadatel vysněného bytu dočkal.

V srpnu 1943 zrušil náhle Karl Hermann Frank, stále ještě ve funkci státního tajemníka, Einsatzstab I.59) Vyřízením všech záležitostí spojených se zrušením štábu byl pověřen generální inspektor správy v Protektorátu Čechy a Morava Heinz Reinefarth, který 10. srpna 1943 vyzval Helmutha Rinnebacha k vydání některých dokladů. V té době byl však H. Rinnebach na čtyřtýdenní dovolené na liblínském zámku, kterou mu schválil říšský protektor. Ve vedení štábu ho zastupoval Ernst Kraft.60) Seznam zaměstnanců, soupis veškerého spisového materiálu, zprávu o finanční likvidaci štábu, seznam používaných automobilů a také návrh výnosu, podle něhož již nesměl žádný německý či protektorátní úřad vydávat umělecké památky, připravoval tedy E. Kraft. Všichni pracovníci Einsatzstabu I - Adam Horn, Ernst Kraft, Werner Reetz, Gerhard Kruska, Karl Klytta, Egon Pruggmayer, Günther Reckzügel, Brigitte Karczynski - měli být k dispozici Hlavnímu úřadu pořádkové policie a museli uvolnit své služební byty.61) K. H. Frank se také zajímal o výdaje, které Einsatzstab Rinnebach během své činnosti vykázal mimo běžné mzdy, a o seznam zbylých zámků, kde by bylo ještě vhodné provést inventarizaci.62) Vzhledem k tomu, že štáb k datu svého zrušení nedokončil inventarizaci zámku v Roudnici nad Labem, bylo jeho čtyřem pracovníkům umožněno tuto práci do 4. září 1943 dokončit. K. H. Frank zřejmě všechny požadované doklady a inventární seznamy nezískal, protože v prosinci 1943 pověřil B. Freytaga z Majetkového úřadu zvláštním úkol zajistit dokumenty vypovídající o převozech zámeckého vybavení.63)

Se zrušením štábu vyvstala otázka, zda bude nějaká instituce či osoba pokračovat v nedokončené práci. Jedním z navrhovaných řešeních bylo jmenování zvláštního pověřence pro zajištění uměleckých památek v Čechách a na Moravě při úřadu státního tajemníka, na jehož místo byl v srpnu 1943 doporučen vedoucím druhé skupiny oddělení kulturní politiky Úřadu říšského protektora kunsthistorik Johann Joseph Morper.64) Oproti tomu ministerský rada Hans Heckel, vedoucí školského oddělení Německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu, ve které se v létě 1943 změnil Úřad říšského protektora, navrhoval později k tomuto úkolu své vlastní oddělení, vzhledem k tomu, že bylo v úzké spolupráci s Einsatzstabem I, nebo památkové úřady, do jejichž pracovního okruhu práce štábu spadala.65) Ještě v červnu 1944 nebyla otázka další zámecké inventarizace vyřešena, v úvahu připadalo také zvláštní pověření jednoho zaměstnance Heckelova oddělení, pravděpodobně vrchního vládního rady Wolfa von Botha. 66)

Již ve své nové funkci státního ministra pro Čechy a Moravu se K. H. Frank rozhodl zlikvidovat i druhý štáb, zřízený Daluegem. Posledním dnem jeho existence měl být 15. prosinec 1943. Walter Jurk musel proto do 6. prosince provést vyúčtování a Hans Hawranek, pověřený vedením Nejvyššího kontrolního úřadu v Praze, následně jeho kontrolu. Tyto prověrky pokračovaly v Berlíně, protože většina účetních knih a dokladů štábu zůstala v držení bývalého zastupujícího říšského protektora K. Daluega.67) Vedoucí štábu měl dále objasnit, jakým způsobem získal bytové zařízení svého služebního bytu na Pražském hradě.68) Zároveň byly zastaveny veškeré práce štábu a uzavřeny jeho sklady, v nichž měla probíhat inventura. Účetní kontrola odhalila mnohé nesrovnalosti, kvůli nimž byl 2. dubna 1944 na Waltera Jurka, obviněného ze zpronevěry, vydán zatykač. Jako osoba zcela odpovědná za vedení štábu byl vyšetřován německou kriminální policií pro nedostatečné vedení účetních knih, včetně úplného opomenutí inventárního soupisu skladovaných předmětů, pro vystavování dodacích listů bez jmen kupujících a dodávání věcí na základě nevhodných bezejmenných lístků, pro prodej bytového vybavení osobám nepostiženým bombardováním, pro neproplacení určitých peněžních obnosů a další přečiny.69) Vedení štábu mezitím převzal H. Hawranek, který podával K. H. Frankovi pravidelné zprávy.70) Walter Jurk se obhajoval především tím, že pro vedení přesného účetnictví neměl k dispozici dostatek pracovních sil. V jeho prospěch se pokusil zasáhnout Kurt Daluege dopisem Oswaldu Pohlovi, šéfovi Hlavního úřadu SS pro hospodářství a správu.71) Závěrečná policejní zpráva vinila Waltera Jurka vedle již zmíněných skutků také z toho, že zaměstnancům a dalším osobám bezplatně půjčoval předměty ze skladů štábu. Podle jejího závěru se bývalý vedoucí Einsatzstabu II provinil dvojí zpronevěrou, a to peněz a věcí.72) Z napomáhání k nezákonnostem a z jejich neohlášení bylo obviněno také na několik Jurkových spolupracovníků a vedoucích skladů. Vyšetřovací spis Waltera Jurka byl předán příslušnému německému soudu.

Výnosem z 21. dubna 1944 ustanovil státní ministr funkci zvláštního pověřence pro byty spravované Einsatzstabem II a jmenoval do ní prezidenta Plánovací komise pro hlavní město Praha a okolí Hermanna Wunderlicha.73) Jeho úkolem mělo být urychlené přidělení bytů potřebným Němcům a také dokončení bytů rozestavěných štábem. K plnění těchto úkolů si musel H. Wunderlich vystačit s úřednickým aparátem své Plánovací komise. Jeho dozorčím orgánem se stalo 1. oddělení Německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu a on sám byl povinen dodat K. H. Frankovi první zprávu do 20. května 1944. Tímto výnosem neměla být dotčena pravomoc pověřence Spojovací úřadovny NSDAP pro ubytování a péči o osoby postižené bombardováním.74) Nový zvláštní pověřenec dostál své povinnosti a 20. května zaslal státnímu ministrovi obsáhlou zprávu o dosavadní práci a výkonu Einsatzstabu II, které mimo jiné vysoce ohodnotil, se sdělením, že Plánovací komise přebírá veškeré práce štábu ve smyslu technického vedení výstavby.75) Wunderlich také navrhl další postup Plánovací komise v případě úplné likvidace štábu, nebo při pokračování v jeho práci. U druhé eventuality však znovu zdůraznil, že Plánovací komise je schopna převzít pouze stavebně-technické práce, protože ve správních a účetních záležitostech jí chybí zkušenosti. Přesto ale požadoval přidělení minimálně šesti vybraných pracovníků štábu. Určitým problémem stále zůstávaly početné sklady štábu, kde byl nábytek uložen. V celém protektorátu jich mělo být až čtyřiadvacet s odhadní cenou deponovaného nábytku 1 150 000 říšských marek.76) Přímá odpověď K. H. Franka na Wunderlichovu zprávu nebyla zatím v archivním materiálu nalezena. Ale podle následné korespondence z podzimu 1944 došlo zřejmě k určité spolupráci Plánovací komise a štábu, přičemž Einsatzstab II trvale ztratil dohled nad správou zajištěných bytů a bytového zařízení získaný výnosem říšského protektora z 29. dubna 1943. Ten zcela přešel na Frankovo ministerstvo, jehož součástí byl štáb i nadále.

V průběhu roku 1944 stále pokračovalo přidělování štábem připravených bytů. V této době byl protektorátní bytový trh přesycen, počet volných bytů značně převyšoval počet Němců, kteří chtěli nebo museli setrvávat v protektorátu. Ne vždy se proto zájemci spokojili s nabídnutými byty. Předsedovi Německého zemského soudu v Praze Kurtu Bellmannovi, pro něhož zajišťoval byt velitel bezpečnostní policie a SD disponující s luxusnějšími byty, se pětipokojový byt s kuchyní, koupelnou a ústředním topením nelíbil, a proto ho odmítl i přesto, že mu nebyla okamžitě nabídnuta náhrada.77) Einsatzstab II či jeho zvláštní pověřenec H. Wunderlich se zčásti podíleli pouze na přidělování méně kvalitních bytů, které nebyly vybaveny ústředním topením a tekoucí teplou vodou.78) Na podzim 1944 pak bylo stěhování německých rodin z říše zakázáno. Výjimku tvořili pouze úředníci, důstojníci, osoby činné ve zbrojním hospodářství a jiné osoby, které měly v protektorátu příbuzné. Jen v Praze se v té době nacházelo 1520 volných bytů.79)

V listopadu 1944 byla znovu řešena otázka uskladněného bytového zařízení.80) Hlavním kritériem měly být samozřejmě německé zájmy v protektorátu. Z tohoto důvodu probíhala jednání ohledně převozu poměrně velkého množství nábytku pro německou pořádkovou policii, jednalo se o třicet ložnic, dvacet jídelen, deset kuchyní a asi pět set dalších kusů nábytku. Hlavnímu úřadu pořádkové policie byl na tento nábytek vystaven účet ve výši 55 918 říšských marek, který měl být poukázán na konto Německého státního ministerstva u Böhmische Union-Bank v Praze. Nábytek pak bylo nutné dopravit do říše, což však na počátku roku 1945 narazilo na četné problémy.81)

Do konce války se Němcům nepodařilo sklady s nábytkem úplně vyklidit a po osvobození byly v českých a moravských městech objeveny. Československá vláda vydala usnesení, v němž uložila ministerstvu vnitra a ministerstvu dopravy převzít sklady bývalého tzv. Einsatzstabu II v Moravské Ostravě, Kyjově, Hodoníně, Uherském Brodu, Brně, Českých Budějovicích, Dobřichovicích, Pardubicích, Písku, Plzni a Jičíně a převést jejich obsah do Prahy.82) Ministerstvo vnitra vyzvalo výnosem z 11. června 1945 příslušné národní výbory, aby za pomoci policie inventárně sklady zajistily a postaraly se o jejich střežení do doby, než budou uskladněné předměty převezeny do Prahy. V některých městech bylo však zajištěné bytové zařízení zapůjčováno repatriantům, kteří se vraceli z koncentračních táborů.83) O sklad v Jičíně, v němž byl podle údajů tamního Okresního národního výboru uložen pouze židovský nábytek, se od počátku roku 1946 hlásila Národní správa majetkových podstat s odůvodněním, že podle výměru ministerstva práce a sociální péče z 8. června 1945 jí náleží správa majetku bývalého Majetkového úřadu a Vystěhovaleckého fondu.84) Předměty ze skladů Einsatzstabu II, označené jako věci zabavené Němci českým občanům, byly však podle zákona č. 128/1946 Sb. dány do zatímní správy Fondu národní obnovy. Ten se měl postarat o jejich další osud.

Založení Einsatzstabu I jako pokus o „pozitivní změnu“ při zajišťování uměleckých předmětů v protektorátu se Kurtu Daluegovi příliš nezdařilo. Otázkou ale zůstává, zda se o něco takového vůbec snažil. Odkud se vzal podnět ke zřízení štábu? Počítal zastupující říšský protektor s tím, že bude mít větší přehled o zajištěných uměleckých předmětech v protektorátu, a že tak bude moci více ovlivňovat jejich další osud? To se zdá poměrně pravděpodobné. Rinnebachovi spolupracovníci, mezi nimiž byli i odborníci, vykonali při inventarizaci zámeckých mobiliářů mnoho práce, ale rozhodně se nesnažili zamezit rozkrádání uměleckých památek, ať už pocházejících ze zámeckého vybavení či z židovského nebo jiného majetku. Již v dubnu 1943 upozornil vedoucí Památkového úřadu na nekontrolovaný odvoz uměleckých předmětů z českých a moravských zámků a zdůraznil povinnost ostatních úřadů zanášet všechny převozy do seznamů zasílaných jeho úřadu. Poměrně snadno docházelo i k nedovolenému vývozu kulturních památek z protektorátu. Jeden z případů uváděla dokonce samotná zpráva H. Rinnebacha o činnosti štábu z 19. června 1943, kdy byl velmi cenný obraz ze zabaveného židovského majetku, vybraný K. M. Swobodou pro Česko-moravskou zemskou galerii v Praze, použit k zařízení jednoho bytu v Berlíně.85) Podobných případů byla celá řada. Čím větší množství osob se podílelo na zajišťování uměleckých děl, tím narůstala i možnost krádeží. Obdobné hodnocení si zaslouží i Einsatzstab II, jehož pracovníci dokázali zajistit a upravit mnoho čtverečních metrů obytné plochy, a získat tak bytové prostory pro místní i říšské Němce. Již z vyšetřovacích spisů Waltera Jurka však vidíme, že zaměstnanci bezplatně využívali zajištěné vybavení a hodnotnější předměty byly výhodně rozprodávány. Z poválečných výpovědí různých osob, které se určitým způsobem podílely na převozu a zhodnocení zabaveného bytového vybavení, se dovídáme, v jak velké míře byly cennější věci ze skladů nebo přímo z opuštěných bytů volně odváženy.86) Einsatzstab I by patrně ukončil svou činnost po provedení inventarizace ve všech českých a moravských zámcích, ale Einsatzstab II by se s největší pravděpodobností dožil konce války, kdyby K. H. Frankovi nebylo v srpnu 1943 oficiálně potvrzeno tolik očekávané převzetí rozhodující moci v protektorátu. Vzhledem k osobním vztahům, které mezi K. H. Frankem a Kurtem Daluegem panovaly, představovala likvidace obou štábů, jež musel Frank pokládat za dílo „neschopného soka“, vyřizování osobních účtů. Můžeme se však pouze domýšlet, proč se při té příležitosti rozhodl K. H. Frank povolat k osobní odpovědnosti Waltera Jurka, jehož štáb mohl zrušit stejným způsobem jako Einsatzstab I, nebo proč nenechal stíhat také Helmutha Rinnebacha.

P O Z N Á M K Y

1) Termín Einsatzstab je možné do češtiny přeložit jako „operační štáb“. Vzhledem ke specifickému poslání obou institucí bylo od použití českého ekvivalentu, který je běžný ve vojenské terminologii, upuštěno.

2) Jaroslava Milotová, Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze. Geneze a činnost do počátku roku 1940, in: Terezínské studie a dokumenty 1997, Praha 1997, s. 10-29.

3) Vystěhovalecký fond byl zřízen říšským protektorem jako zvláštní právnická osoba - veřejnoprávní fond se sídlem v Praze a jeho dozorčím úřadem se stal velitel bezpečnostní policie u říšského protektora. Viz Verordnung des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren über die Betreuung der Juden und jüdischen Organisationen vom 5. März 1940. In: Verordnungsblatt des Reichsprotektors für Böhmen und Mähren, Jahrgang 1940, Nr. 11, s. 77-79.

4) Podepisovaný dokument nazývaný Vermögenserklärung byl stejný pro deportované z říše i protektorátu. Představoval součást směrnic, které pro vypravení deportačních transportů v rámci tzv. první vlny, jež směřovala do ghetta v Lodži, vypracoval Eichmannův referát. Bundesarchiv Ludwigsburg, sbírka Judendeportationen aus Deutschland. Viz též Státní ústřední archiv v Praze (dále jen SÚA), fond Státní tajemník u říšského protektora (dále jen ÚŘP-ST), sign. 109-4/1346, zpráva říšského protektora o prováděcích ustanoveních k evakuaci Židů z 15. prosince 1941.

5) Od prosince 1939 byl se zpětnou platností od 16. března 1939 policejně konfiskován také majetek Židů, kteří emigrovali v době od 1. ledna do 10. července 1939. Viz Židovské zlato, ostatní drahé kovy, drahé kameny a předměty z nich v českých zemích 1939-1945. Protiprávní zásahy do majetkových práv, jejich rozsah a následné osudy tohoto majetku. Zpráva expertního týmu zřízeného Smíšenou pracovní komisí na základě usnesení vlády ČR č. 773 ze dne 25. listopadu 1998. Praha 2001, s. 23. Srovnej též J. M i l o t o v á, c. d., s. 21

6) V literatuře bývá zřízení úřadu nepřesně datováno zářím 1941. Výnos říšského protektora z 8. prosince 1941 o Majetkovém úřadu u říšského protektora se nachází v SÚA, fond ÚŘP-ST, sign. 109-2/38, s. 27.

7) SÚA, fond Zemský úřad Praha - dodatky (dále jen ZÚ dod.), kart. 244, inv. č. 439, protokol sepsaný o výslechu dr. Bruna Freytaga, bývalého vedoucího tzv. Majetkového úřadu při bývalém německém státním ministerstvu v Praze.

Helena K r e j č o v á, Jana S v o b o d o v á, Anna H y n d r á k o v á, Židé v protektorátu. Hlášení Židovské náboženské obce v roce 1942. Dokumenty, in: Historia nova, Praha 1997, s. 187-205. Originál publikované zprávy o zřízení, struktuře, organizaci a úkolech Treuhandstelle a popis prací jednotlivých oddělení při vyklízení a evidenci bytů po deportovaných židovských obyvatelích je uložen v Archivu ministerstva vnitra (dále jen AMV), fond Židovské organizace, sign. 425-220/4. Treuhandstelle byla někdy také označována jako „Abteilung Krämer“, a to podle jména svého prvního vedoucího, kterým byl Salo Krämer, bývalý předseda Židovské náboženské obce v Moravské Ostravě. V roce 1944 byl z Terezína deportován do Osvětimi-Birkenau, kde zahynul v plynové komoře. K problematice Treuhanstelle viz též Hans Günther A d l e r, Der verwaltete Mensch. Studien zur Deportation der Juden aus Deutschland, Tübingen 1974, s. 536-538, 597-598, 605-606.

9) Viz H. G. A d l e r, c. d., s. 537.

10) SÚA, fond ÚŘP-ST, sign. 109-4/1346, již citovaná zpráva z 15. prosince 1941.

11) Tuto práci měl na starost referát II, 3. odbor. SÚA, fond ZÚ dod., kart. 244, inv. č. 439, protokol o výslechu B. Freytaga.

12) SÚA, fond Úřad říšského protektora (dále jen ÚŘP), kart. 535, zelená složka písemností označená sign. I-10 V3-1-281/41.

13) Verordnung zum Schutze der Kulturdenkmäler im Protektorat Böhmen und Mähren vom 1. Oktober 1940. In: Verordnungsblatt des Reichsprotektors für Böhmen und Mähren, Jahrgang 1940, Nr. 42, s. 466-497. Pojem kulturní památky pak blíže definoval návrh říšského protektora z 5. listopadu 1942. SÚA, fond ÚŘP, sign. 114-8/1.

14) SÚA, fond ÚŘP, kart. 535, zelená složka a fond ÚŘP-ST, sign. 109-4/1493.

15) Bod 10 zprávy o činnosti úřadovny pražského gestapa vztahující se k zabavování majetku „nepřátel říše“ z 1. prosince 1942 uvádí následující umělecká díla dosud zajištěná a předaná:

1. podle nařízení říšského ministra pro hospodářství, výchovu a vyučování ze 7. listopadu 1940: a) Hitlerovi 7 obrazů v hodnotě 442 000 K, 6 obrazů za 4 miliony K, b) říšskému protektorovi pro muzeální účely: 20 obrazů v hodnotě 1 142 000 K, 260 obrazů, plastik, soch, koberců, rukopisů, mědirytin, dřevorytin, rytin, grafických listů a dalších předmětů v hodnotě 5 927 000 K, c) nakladatelství Volk und Reich: 41 obrazů za 136.000 K, d) treuhändrům-prodejcům: 12 obrazů v hodnotě 16 300 K;

2. podle nařízení K. H. Franka z 27. listopadu 1941: a) nakladatelství Volk und Reich: 570 obrazů v hodnotě 1 843 520 K, 10 gobelínů za 113 350 K, b) uměleckému aukčnímu domu Adolfa Weinmüllera v Mnichově: 2 obrazy, staré knihy, reliéfy v hodnotě 81 645 K. Dražbou obrazů a koberců ve stejném aukčním domě byla získána částka 1 521 305 K, trehändři prodali další obrazy v hodnotě 81 220 K, Vojenské muzeum v Praze dostalo bezplatně oproti stvrzence obrazy v ceně 2150 K. Viz SÚA, fond ÚŘP-ST, sign 109-4/1346, Bericht über die Tätigkeit der Staatspolizeileitstelle Prag bezüglich der Beschlagnahme und Einziehung reichsfeindlichen Vermögen und Zusammenstellung der bis 1. Juli 1942 beschlagnahmten und eingezogenen Vermögenswerte, Prag, am 1. Dezember 1942.

16) SÚA, fond ZÚ dod., kart. 244, inv. č. 439, protokol sepsaný o výslechu Jindřicha Baudische.

17) Blíže viz dosud nepublikovaná zpráva expertního týmu pro objasnění historických a hospodářských otázek arizace židovského majetku ustaveného v rámci Smíšené pracovní komise usnesením vlády České republiky ze dne 25. listopadu 1998 č. 773 s pracovním názvem Umělecké předměty ze židovského majetku v českých zemích 1938-1945. Protiprávní zásahy do majetkových práv, jejich rozsah a nástin následných osudů tohoto majetku. Členové týmu studovali tyto skutečnosti v Moravském zemském archivu v Brně.

18) SÚA, fond ÚŘP-ST, sign. 109-4/1346, zpráva Ústředny pro židovské vystěhovalectví o konfiskaci, správě a zhodnocení židovského majetku v Čechách a na Moravě z 3. prosince 1942.

19) Srovnej oběžník velitele bezpečnostní policie a SD Horsta Böhmeho z 22. června 1940, viz též pokyn K. H. Franka pro jednotlivá oddělení Úřadu říšského protektora a pro Ústřednu pro židovské vystěhovalectví ze 16. dubna 1941. SÚA, fond ÚŘP, sign. 114-184/5, 114-190/1.

20) Viz např. přidělení bývalého židovského bytu zaměstnankyni ÚŘP Gerdě Debacher v říjnu 1941. SÚA, fond ÚŘP, sign. 114-125/16.

21) SÚA, fond ÚŘP, kart. 566, sign. I-Bau 4 9480.

22) Oběžník velitele bezpečnostní policie a SD z 20. května 1945, viz Jaroslava M i l o t o v á, Vlasta M ě š ť á n k o v á, Lenka L i n h a r t o v á, Heydrichova okupační politika v dokumentech, Praha 1987, s. 129, dok. 43. Nedostatek bytů ve velkých německých městech patřil mezi faktory, které župní vedoucí NSDAP využily k nátlaku na urychlené provádění deportací židovského obyvatelstva. Kromě toho bylo přidělování židovských bytů zcela běžným prostředkem ke korumpování veřejnosti. Blíže viz např. Gerhard B o t z, Wohnungspolitik und Judendeportation in Wien 1938-1945, Wien 1975; Marlies B u c h o l z, Die hannoverischen Judenhäuser, Hildesheim 1987; Frank B a j o h r, Parvenüs und Profiteure. Korruption in der NS-Zeit, Frankfurt am Main 2001.

23) Jan Björn Potthast, Das jüdische Zentralmuseum des SS in Prag. Gegnerforschung und Völkermord im Nationalsozialismus, Frankfurt am Main - New York 2002, s. 250.

24) SÚA, fond ÚŘP, kart. 535, modrá složka písemností označená sign. I-10 V3-1-346.

25) Tamtéž.

26) Tamtéž.

27) SÚA, fond ÚŘP, sign. 114-8/1.

28) SÚA, fond ÚŘP, sign. 114-6/9.

29) Výnos z 23. října 1942. SÚA, fond Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu (dále jen NSM), sign. 110-4/282.

30) SÚA, fond NSM, sign. 110-8/1. Einsatzstab II byl označován také jako stavební štáb či později Einsatzstab Jurk.

31) Tamtéž.

32) SÚA, fond NSM, sign. 110-4/282. Jmenný seznam personálu z roku 1944 viz též sign. 110-8/44. Tento seznam uvádí 34 osob.

33) SÚA, fond ÚŘP-ST, sign. 109-4/427, Bericht über die Arbeiten und Ereignisse in der Zeit vom 2. 9. bis 3. 11. 1942.

34) SÚA, fond ÚŘP, sign. 114-8/6, Dienstanweisung für die Durchführung der Inventarisierung auf den Schlössern in Böhmen und Mähren.

35) Jednalo se o následující zámky: Častolovice, Dimokury, Dobříš, Hořín, Chlumec, Konopiště, Kostelec nad Orlicí, Liblín, Mělník, Opočno, Zásmuky, Zbiroh, Zelená Hora. SÚA, fond ÚŘP, kart. 535, modrá složka, Tätigkeitsbericht des Einsatzstabes Rinnebach vom 1. Juni 1943.

36) Tamtéž.

37) Do března 1944, kdy probíhalo vyšetřování Waltera Jurka, to již byla částka 2 175 000 říšských marek. SÚA, fond NSM, sign. 110-8/44.

38) Vesměs se jednalo o bývalé židovské byty. SÚA, fond ÚŘP, sign. 114-2/61.

39) Tamtéž, dopis pražského oberlandráta veliteli bezpečnostní policie a SD z 1. února 1943.

40) SÚA, fond ÚŘP, sign. 114-14/1, zpráva W. Jurka pro K. Daluega z 16. února 1943.

41) Tamtéž, příloha ke zprávě Einsatzstabu II pro pověřence Německé pracovní fronty ze 17. února 1943. Dále je uvedeno již jen rozmístění bytů v obvodu oberlandrátu Hradec Králové.

42) SÚA, fond ÚŘP, sign. 114-2/61.

43) Viz např. případ zástupce jičínského oberlandráta K. Bergera a zaměstnanců úřadů okresních hejtmanů v Brandýse nad Labem a v Hodoníně G. Hogreveho a J. Stiebinga. SÚA, fond NSM, 110-4/112, 122, 136.

44) „Mit dem Tage der Übergabe ist nicht mehr der BdS in Prag bezw. das Zentralamt für die Regelung der Judenfrage in Böhmen und Mähren für die vom Einsatzstab II ausgesuchten Wohnungen und Einrichtungsgegenstände zuständig, sondern nur mehr der Einsatzstab II.“ Viz SÚA, fond ÚŘP, sign. 114-8/2, výnos říšského protektora z 29. dubna 1943 B.Nr. BdS-II C-724/43 jako doplnění výnosu z 11. ledna 1943 o evakuaci Židů.

45) Tamtéž.

46) Blíže viz Jaroslava M i l o t o v á, Výsledky Heydrichovy správní reformy z pohledu okupačního aparátu, in: Paginae Historiae 2, 1994, s. 161-172. Rovněž táž, Personální aspekty tzv. Heydrichovy správní reformy. In: Paginae Historiae 1, 1993, s. 130-158.

47) Srov. Jan Björn P o t t h a s t, c. d., s. 274-275. Autor vychází ze záznamů uložených v archivu Památníku Jad vašem v Jeruzalémě.

48) SÚA, fond NSM, sign. 110-8/1.

49) SÚA, fond ÚŘP, kart. 535, modrá složka. Po reorganizaci Úřadu říšského protektora příslušela péče o kulturní statky v Čechách a na Moravě oddělení III místo odd. I, skupině 10.

50) Na Moravě např. v Brně, Olomouci, Hranicích, Prostějově, Lipníku, Přerově a Kroměříži. SÚA, fond ÚŘP, sign. 114-8/2, 114-9/41.

51) SÚA, fond ÚŘP-ST, sign. 109-4/1100.

52) Tamtéž.

53) SÚA, fond ÚŘP-ST, sign. 109-4/1098, 1099.

54) SÚA, fond ÚŘP-ST, sign. 109-4/1100. Obsáhlá zpráva W. Jurka o činnosti štábu z 3. září 1943 zaslaná rovněž K. H. Frankovi uváděla množství štábem připravených bytů o mnoho vyšší, mělo to být až 1300 bytů. SÚA, fond NSM, sign. 110-8/1.

55) Tamtéž.

56) SÚA, fond ÚŘP, sign. 114-2/67.

[1]? 57) SÚA, fond ÚŘP, sign. 114-2/61.

58) SÚA, fond NSM, sign. 110-11/86 a 110-11/58.

59) K. H. Frank měl již v té době v protektorátu rozhodující vliv. Srov. Stanislav B i m a n, Vznik tzv. německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu, Sborník archivních prací, roč. 18 (1968), č. 1, s. 237-304.

60) Dovolenou měl H. Rinnebach od 9. srpna do 9. září 1943. SÚA, fond ÚŘP, sign. 114-6/9.

61) Tamtéž. Na seznamu zaměstnanců bylo i s H. Rinnebachem uvedeno devět osob. Formálně byli při Einsatzstabu I vedeni také Peter Flory a Teichman přidělení v květnu 1943 k Einsatzstabu II. (P. Flory byl v té době obviněn ze zakázaných sexuálních praktik a zatčen - SÚA, fond NSM, sign. 110-3/67).

62) Výdaje štábu činily převážně cestovní náklady ve výši 41 270 říšských marek. Chyběla inventarizace zámku v Boskovicích, Kroměříži, Křimicích, Libochovicích, Líšni, Rájci u Blanska a Žamberku. Naopak ve spisovém materiálu štábu se nacházely soupisy zámeckého inventáře z Častolovic, Dobříše, Dymokur, Hořína, Chlumce, Chropyně, Konopiště, Kostelce nad Orlicí, Liblína, Mělníku, Nezamyslic, Tovačova, Veltrus, Vyškova, Zásmuk, Zbirohu, Zbraslavi, Zelené Hory a Žďáru. SÚA, fond ÚŘP, sign. 114-6/9.

63) SÚA, fond NSM, sign. 110-4/126.

64) Johann Josef Morper, bývalý vedoucí muzea v Bamberku, působil od roku 1940 jako válečný správní rada při Vojenském muzeu v Praze. SÚA, fond NSM, sign. 110-8/1.

65) SÚA, fond ÚŘP, kart. 535, modrá složka.

66) SÚA, fond NSM, sign. 110-8/1.

67) Obdobná kontrola proběhla ve stejné době také ve Vystěhovaleckém fondu pro Čechy a Moravu. SÚA, fond NSM, sign. 110-4/197.

68) SÚA, fond NSM, sign. 110-4/126.

69) SÚA, fond NSM, sign. 110-8/44.

70) Tamtéž, Tätigkeitsbericht vom 16. April 1944.

71) Tamtéž, dopis O. Pohlovi z 22. května 1944.

72) Tamtéž, zpráva kriminální policie z 26. srpna 1944.

73) SÚA, fond NSM, sign. 110-4/282, Bestellung zum Sonderbeauftragten hinsichtlich der vom Einsatzstab II verwalteten Wohnungen.

74) Tamtéž.

75) SÚA, fond NSM, sign. 110-4/282, zpráva H. Wunderlicha K. H. Frankovi datovaná 20. května 1944.

76) Tamtéž.

77) SÚA, fond NSM, sign. 110-4/281.

78) Záležitost zajištění bytů pro tři příslušníky SS v srpnu 1944. SÚA, fond NSM, sign. 110-11/74.

79) SÚA, fond NSM, sign. 110-4/289, zpráva Úřadu pro hospodaření obytnými prostory při ministerstvu vnitra pro K. H. Franka z 2. září 1944.

80) Na toto téma korespondoval již v březnu a květnu 1944 A. Hitler s K. H. Frankem, přičemž zájem o sklady měl Hlavní úřad pořádkové policie. K. H. Frank poukázal na to, že pořádková policie dala Einsatzstabu II k dispozici pouze pracovní síly, zatímco uskladněný nábytek pochází z majetku Ústředního úřadu pro uspořádání židovské otázky, Pozemkového a Majetkového úřadu, a přešel tím proto do dispozičního práva Německého státního ministerstva. A. Hitler rozhodl ve prospěch pořádkové policie. SÚA, fond NSM, sign. 110-8/42.

81) Tamtéž.

82) Záznam ministerstva vnitra ale chybně označil Einsatzstab II za totožný s tzv. Rinnebachovým štábem a rovněž chybně udával, že se jedná jen o majetek Čechů zatčených gestapem, nikoli Židů. SÚA, fond Ministerstvo vnitra - nová registratura (dále jen MV-NR), kart. 1768, sign. B 1455.

83) Např. v Kyjově. SÚA, fond MV-NR, kart. 1768, sign. B 1455.

84) Tamtéž.

85) SÚA, fond ÚŘP, sign. 114-8/2, Tätigkeitsbericht des Einsatzstabes (I) Rinnebach vom 19. Juni 1943.

86) Již citované písemnosti SÚA z fondu ZÚ dod. a MV-NR.