Říšský ministr pro letectví založil 19. ledna 1935 Odznak pro palubní střelce (Fliegerschützenabzeichen). Mohl být udělen palubním střelcům, kteří absolvovali ukončený výcvik pro palubní střelce dle platných výcvikových stanov. Mohl být však rovněž udělen palubním radistům a mechanikům. Stejně tak byl určen pro vojáky a úředníky, kteří již Odznak pro palubní střelce obdrželi během 1. světové války a stále byli ještě povinni vykonávat služební lety.

Dle nových podmínek pro udělení z 26. března 1936 mohl být odznak udělen vojákům, záložnímu personálu, úředníkům a inženýrům s odpovídajícím výcvikem.

8. června 1939 byl tento, stejně jako ostatní výkonnostní odznaky Luftwaffe přejmenován z Vojenského odznaku pro palubní střelce (Militärfliegerschützenabzeichen) na Odznak pro palubní střelce Luftwaffe (Luftwaffenfliegerschützenabzeichen).

Po vypuknutí 2. světové války rozhodl 19. září 1939 Říšský ministr pro letectví a vrchní velitel Luftwaffe Hermann Göring, že smí být od nynějška odznak udělen pouze po pěti bojových letech proti nepříteli, případně po zranění, utrpěném během některého z těchto letů anebo dva měsíce po získání příslušného osvědčení o výcviku. Ustanovení z 26. července 1940 umožnilo také tzv. „Sonderführerům“ (vojenské osoby se speciálním vzděláním a znalostmi, využitelnými v armádě, které však neměly žádné nebo pouze nedostatečné vojenské vzdělání – např. vojenští tlumočníci, váleční zpravodajové atd.) získat Odznak pro palubní střelce po absolvování minimálně pěti bojových letů proti nepříteli. Podmínky pro udělení byly 17. prosince 1941 doplněny tím, že „i meteorologové a inspektoři meteorologické služby, kteří jsou plánovitě nasazeni na operačních nebo obsazených územích a vykonávají meteorologickou pozorovací leteckou službu, mohou získat Odznak pro palubní střelce za předpokladu, že jsou příslušníky Wehrmachtu ve výslužbě, během své služby ve Wehrmachtu byli držiteli platného průkazu palubního střelce Luftwaffe a zúčastnili se minimálně třiceti v různých dnech konaných meteorologických pozorovacích letů”.

12. prosince 1941 byly zavedeny dva druhy osvědčení pro palubní mechaniky – „Osvědčení palubního mechanika Luftwaffe s výcvikem pro palubní střelce“ a „Osvědčení palubního mechanika Luftwaffe bez výcviku pro palubní střelce“. S účinností od 4. března 1942 bylo stanoveno, že udělení odznaku palubním mechanikům je možné pouze v těch případech, kdy je adept držitelem „Osvědčení pro palubní mechaniky Luftwaffe s výcvikem pro palubní střelce“ (Lw.-Bordmechanikerschein mit Bordchützenausbildung).

Na základě podmínek pro udělení odznaku z 26. března 1936 byl udělován Odznak pro palubní střelce jako výkonnostní odznak jak palubním radistům (Bordfunker), palubním mechanikům (Bordmechaniker), tak i palubním střelcům (Bordschütze). Aby mohlo být udělování odznaku na základě výše zmíněného vývoje diferencováno, dostávali od nynějška (prosinec 1941) palubní radisté Odznak pro palubní střelce se svazkem blesků (mit Blizbündel) a palubní mechanikové a střelci shodně stejný odznak, ale bez svazku blesků (ohne Blitzbündel). Pokud byl v tomto období palubní mechanik či střelec již držitelem odznaku z dřívějšího období a tento byl v provedení se svazkem blesků, bylo možno s ohledem na výše zmíněnou diferenciaci dokoupit nový odznak bez blesků, docházelo však i k úředně povolenému mechanickému odstranění blesků (tzv. Fliegerschützenabzeichen mit ämtlich entfertem Blitzbündel). Takto upravené odznaky nesou stopy výše zmíněného mechanického zásahu, jelikož se však jedná o úpravu dobovou, nejsou takto upravené odznaky považovány ze sběratelského hlediska za znehodnocené a neztrácí tedy svoji hodnotu.

K dalšímu rozdělení odznaku došlo 25. dubna 1944, kdy mohl být vojákům bez ukončeného výcviku pro palubní střelce, tzn. bez vlastnictví „Osvědčení Luftwaffe s výcvikem pro palubní střelce“ udělen Odznak pro palubní střelce bez svazku blesků s černým věncem (Fliegerschützenabzeichen ohne Blitzbündel mit Schwarzem Kranz), a to v případě, že tito výše jmenovaní sloužili jako létající personál a byli pověřeni vykonáváním zvláštních funkcí v letadle během letu.

Existovaly tedy tři druhy odznaku:

1)  Odznak pro palubní střelce se svazkem blesků (Fliegerschützenabzeichen mit Blitzbündel)

2)  Odznak pro palubní střelce bez svazku blesků (Fliegerschützenabzeichen ohne Blitzbündel)

3)  Odznak pro palubní střelce bez svazku blesků s černým věncem (Fliegerschützenabzeichen  ohne Blizbündel mit Schwarzem Kranz)

Výtvarné zpracování

Avers: Uprostřed oválného, napůl dubového (vpravo), napůl vavřínového (vlevo) věnce, který je dole překryt svastikou, je umístěna orlice v letu, svírající v pařátech svazek dvou blesků (případně bez svazku blesků, viz výše). Orlice je přinýtována k věnci pomocí dvou nýtů.

Revers: Bez výtvarného zpracování, závěsný systém dle výrobce. Na reversní straně orlice, méně často na věnci bývá vyražená značka výrobce, existují však i odznaky neznačené.

Odznak pro palubní střelce bez svazku blesků

Odznak pro palubní střelce bez svazku blesků s černým věncem

Následuje soupis autorovi známých výrobců Odznaku pro palubní střelce:

F.W.Assmann & Söhne, Lüdenscheid

Berg & Nolte, Lüdenscheid

Wilhelm Deumer, Lüdenscheid

Gebrüder Schneider, Wien

Gebrüder Wegerhoff, Lüdenscheid

Imme & Sohn, Berlin

C.E. Juncker, Berlin

Materiál:

1)  postříbřený a brynýrovaný (patinovaný) tombak (1935 – 1938) – postříbřený je věnec, brynýrovaná orlice

2)  postříbřená a brynýrovaná (patinovaná) alpaka (také se můžeme setkat s názvem Argentan či Neusilber) (1938 – 1942)

3)  postříbřený a brynýrovaný (patinovaný) zinek (od r. 1944)

4)  hliník

5)  stříbro „800“ nebo podobné ryzosti

Existují i mezitypy s kombinací materiálů, např. tombaková orlice, zinkový věnec.

Odznak s tombakovou orlicí a zinkovým věncem. U tohoto provedení je orlice postříbřená.

Pro nošení na bojových uniformách byly vyráběny i látkové verze, a to:

strojově šitá pro mužstvo

ručně vyšívaná kovovým vláknem pro důstojníky

Miniatury 9 a 16 mm na jehle

Miniatury: 9 a 16 mm na jehle

Etuje: Odznak byl předáván ve čtvercové etuji z tvrdého kartonu, potaženého texturovaným tzv. „kaliko“ papírem se zlatým nápisem s názvem odznaku na víku. Vyskytují se následující zkratky tohoto názvu:

Luftwaffen / Flieger-Schützenabz.

Luftwaffen = / Fliegerschützen = / Abzeichen

Bordfunkerabz.

Bordfunkerabz. / (Flieger = Schützenabz.)

Vystýlka víka etuje je vyrobena z modrofialového jemného hedvábí, lůžko pro odznak je potaženo filcem v modrém odstínu. Existují pouze etuje s kovovou pojistkou a pantem, nevyskytují se žádná úspornější provedení bez kovových součástí, jaká známe např. u etují k Válečnému záslužnému kříži 1. třídy, Odznaku za zranění 1939 ve zlatě apod.

K odznaku byl předáván udílecí dekret. Existovalo více výtvarných zpracování. Na fotografii výše komplet se služebním průkazem palubního střelce / radisty.

Způsob nošení: Na levé straně uniformy, vždy předpisově pod případným Železným křížem 1. třídy.

***

Použitá literatura:

Klietmann, Kurt G.: Auszeichnungen des Deutschen Reiches 1936 – 1945, Motorbuch Verlag, Stuttgart, 1994, 7. vydání