Zatímco založení (1813) popř. jednotlivá obnovení (1870 a 1914) Železného kříže (dále jen EK – Eisernes Kreuz) se týkala čistě pruského vyznamenání, výnosem z 1. září 1939 bylo založeno staronové vyznamenání pro celé Německo. Rovněž se poprvé v r. 1939 hovoří v úvodu výnosu Adolfa Hitlera o obnovení EK o tomto vyznamenání jako o „řádu“ („Poté, co jsem se rozhodl povolat německý národ do zbraně proti hrozícím útokům, obnovuji v upomínku statečných bojů, které prodělali synové Německa na obranu své vlasti v dřívějších velkých válkách, Řád Železného kříže.“. V roce 1940 byl pojem „řád“ převzat do celého znění výnosu. Avšak i poté bylo označení často omezeno pouze na „Železný kříž“.

Další změna vyplynula ze snah o zachování celoněmeckého charakteru vyznamenání, kterého EK dosáhl za 1. světové války, kdy vrchním velitelem říšské armády byl právě pruský král Vilém II. Stuha doposud pouze v pruských barvách (černá a bílá) byla pro zdůraznění celostátního charakteru doplněna širokým středovým červeným pruhem.

Rovněž došlo ke změně rozdělení jednotlivých stupňů EK. Po zrušení „nejvyšších válečných vyznamenání“ pro důstojníky, poddůstojníky a mužstvo, která zanikla spolu s monarchií (např. pruských Řádu Pour le Mérite a Zlatého válečného záslužného kříže či bavorských Max-Josefova řádu a Medaile za statečnost) vznikl popud přepracovat dosavadní pouhé tři stupně EK (Velkokříž, 1. a 2. třída), aby se vyhovělo očekávaným požadavkům. Toto od nynějška říšskoněmecké vyznamenání muselo nahradit bývalá výše jmenovaná „nejvyšší válečná vyznamenání“.

Pro nový stupeň bylo při obnovení EK 1. září 1939 zvoleno označení „Rytířský kříž“ který se měl stát nákrční dekorací. Toto bylo na německé poměry neobvyklé, neboť označení „Rytířský kříž“ bylo doposud užíváno pro nejnižší třídu jednoho z řádů, která byla nošena na  úzké (30 – 35 mm), nikoli na široké nákrční stuze.

Již na počátku války byl předvídán obrovský význam obnoveného EK, avšak potřeba dalšího rozšíření tříd v souvislosti s časovou i faktickou náročností budoucích válečných operací se projevila až v průběhu války.

Od roku 1939 mohl být EK ve všech třídách udělován nejen příslušníkům pozemní armády, válečného námořnictva, letectva a zbraní SS, nýbrž i příslušníkům policie, Říšské pracovní služby, Organizace Todt popř. Speer, Technické pomoci, stejně jako spojencům. Počty udělení EK 1. a 2. třídy, stejně jako opakovacích spon k 1. a 2. třídě EK 1914 existují pouze v odhadech, neboť řada důležitých podkladů byla ztracena.

Předpoklady pro udělení

Předpokladem pro udělení jednotlivých stupňů EK byla mimořádná statečnost v boji s nepřítelem nebo vynikající zásluhy při velení bojové jednotce. Pokud se tyto opakovaly a významově zvyšovaly, byl udělen následující stupeň EK. Udělení vyššího stupně EK bylo podmíněno předchozím udělením nižšího stupně. Jelikož mezi předpoklady pro udělení EK 1. tř. a následujícího stupně – Rytířského kříže EK byla propastná mezera a neustále se zvětšoval počet nositelů EK 1. tř., kteří měli za sebou další skvělé bojové činy, které však nepostačovaly pro udělení Rytířského kříže EK, bylo v r. 1941 založeno pro tyto adepty další vyznamenání – Německý kříž ve zlatě (Deutsches Kreuz in Gold).

JEDNOTLIVÉ TŘÍDY EK (řazeny od nejvyšší):

1. Velkokříž Železného kříže se zlatým okrajem (Großkreuz des Eisernen Kreuzes mit goldenem Rand)

V tomto zlatém provedení existuje několik vzorových kusů, k jejichž oficiálnímu udělení nikdy nedošlo. Více viz následující podkapitola „2) Velkokříž Železného kříže (Großkreuz des Eisernen Kreuzes)“

***

2. Velkokříž Železného kříže (Großkreuz des Eisernen Kreuzes)

Výnosem z 1. září 1939 o obnovení Železného kříže byl obnoven i Velkokříž Železného kříže stejně jako v letech 1813 (založen), 1870 a 1914. Během 2. sv. války však došlo pouze k jedinému udělení, a to 19. července 1940. Tohoto dne udělil Adolf Hitler Velkokříž Železného kříže Říšskému ministrovi pro letectví a vrchnímu veliteli Luftwaffe Hermannu Göringovi. Velkokříž se železným středem a stříbrným rámečkem Göring brzy odložil a nahradil jej skutečně drahocenným exemplářem s onyxovým středem a platinovým rámečkem. Tato jedinečná dekorace je dodnes nezvěstná.

Podle výnosu z 1. září 1939 měl mít Velkokříž asi dvojnásobnou velikost Železného kříže 1. tř. jeho obruba měla být zlatá. Tento původní záměr však nebyl realizován; Göringovi udělený Velkokříž měl šířku 63,5 mm (Železný kříž 1. tř. je široký cca. 44 mm) a ohlášený zlatý okraj byl proveden opět ve stříbře. Generál Jodl si 11. března 1940 zapsal do deníku následující poznámku: „Vůdce má pochybnosti o Železném kříži se zlatým okrajem, neboť to znamená opuštění tradice.“ Velkokříže se zlatým okrajem (pozlacené stříbro) byly sice firmou C. E. Juncker z Berlína vyrobeny, ale v zápětí nahrazeny kusy se stříbrným okrajem.

Výtvarné zpracování: Stejné jako u Rytířského kříže EK (viz níže). Kříž měl rozměry 63,5 x 63,5 mm a byl určen stejně jako Rytířský kříž Železného kříže k nošení u krku.

Materiál:

a) onyxový střed, platinový rámeček

b) železný střed, stříbrný rámeček

Etuje: Pro Velkokříž EK byly vyrobeny tyto etuje:

a) potažená červenou kůží se zlatou orlicí na víku

b) různobarevné (modrá, červená atd.) potažená koženkou

***

3. Náprsní hvězda k Velkokříži Železného kříže (Bruststern zum Großkreuz des Eisernen Kreuzes)

K 10. března 1813 založenému Železnému kříži byla 26. července 1915 udělena polnímu maršálovi Blücherovi hvězda, která měla mezi zlaté paprsky vsazen Železný kříž. Založení tohoto vyznamenání nebylo oficiálně plánováno, jelikož Blücher byl však nositelem Velkokříže Železného kříže již od 26. srpna 1813, byla tato jedinečná dekorace vytvořena. Stejný průběh se opakoval, když generál polní maršál von Hindenburg obdržel v březnu 1918 Hvězdu k železnému kříži 1914. Ani tehdy nebyla Hvězda k nejvyšší třídě Železného kříže oficiálně plánována. Tyto tzv. „Blücher“ a „Hindenburg“ hvězdy se staly předlohou pro Hvězdu k Velkokříži Železného kříže 1939.

V neznámém období, možná ve druhé polovině roku 1940 nebo o něco později, nechala prozíravě  Kancelář pro vyznamenání (Ordenskanzlei) zhotovit hvězdu se Železným křížem 1939. Podle všech doposud publikovaných skutečností byl vyroben pouze jediný kus tohoto vyznamenání. Vojenská situace následujících let neumožňovala udělení této hvězdy a v rámci přeložení Kanceláře pro vyznamenání v roce 1945 do Salzburgu, přesněji na zámek Kleßheim, sem byla převezena i hvězda. Po obsazení americkou armádou byl inventář kanceláře vyrabován. Později se Hvězda k Velkokříži dostala do majetku muzea „United States Military Academy“ ve West Pointu, kde se nachází dodnes.

***

4. Zlaté dubové ratolesti s meči a brilianty k Rytířskému kříži (Goldenes Eichenlaub mit Schwertern und Brillanten zum Ritterkreuz)

Myšlenka založit Zlaté dubové ratolesti byla ve Vůdcově hlavním stanu projednávána již v květnu 1941, k poslednímu založení nového a nejvyššího stupně Rytířského kříže - Zlatých dubových ratolesti s meči a brilianty k Rytířskému kříži však došlo oficiálně až 29. prosince 1944. Zde je plné znění výnosu o založení tohoto stupně:

„Jako nejvyšší vyznamenání za statečnost zakládám Rytířský kříž železného kříže se Zlatými dubovými ratolestmi s meči a brilianty. Toto vyznamenání bude uděleno pouze dvanáctkrát a budou jím před německým národem zvláště poctěni nejvýše vyznamenaní bojovníci, kterým již byly uděleny všechny stupně Rytířského kříže řádu Železného kříže. Můj výnos z 1. září 1939 o obnovení Železného kříže budiž tímto příslušně doplněn.

Vůdcův hlavní stan, 29. prosince 1944.

Vůdce Adolf Hitler“

Tento nejvyšší stupeň Rytířského kříže byl udělen pouze v jediném případě, a to 1. ledna 1945 Oberstleutnantovi Hansi-Ulrychu Rudelovi, pro muzea bylo však vyrobeno několik dalších kusů. Ratolesti byly vyrobeny ze zlata a pravých briliantů. Udílecí dekret vlastnoručně podepsaný říšským kancléřem Adolfem Hitlerem byl z pergamenu, umístěn ve velké plasticky zdobené kazetě s orlicí na přední desce.

Ratolesti se nosily provlečené očkem v horní části Rytířského kříže..

***

5. Dubové ratolesti s meči a brilianty k Rytířskému kříži (Eichenlaub mit Schwertern und Brillanten zum Ritterkreuz)

Tento 3. stupeň Rytířského kříže EK (viz níže) byl založen 15. 7. 1941 jako v té době nejvyšší německé vyznamenání za statečnost v boji a toho samého dne hned udělen plukovníkovi (Oberst) Werneru Möldersovi z Jagdgeswader 51. K začlenění do třídové struktury Řádu Železného kříže 2. pozměňujícím výnosem však došlo až s 75denním zpožděním 28. září 1941.

Celkem byly dubové ratolesti s meči a brilianty ke dni 8. 5. 1945 uděleny 27x následujícím osobnostem:

1. Oberst Mölders (viz výše)

2. Oberst Adolf Galland, velitel Jagdgeschwader 26 „Schlageter“ (28. 1. 1942)

3. Major Gordon Gollob, velitel Jagdgeschwader 77 (30. 8. 1942)

4. Oberleutnant Hans- Joachim Marseille, 3. Jagdgeschwader 27 (3. 9. 1942)

5. Oberleutnant der Reserve Hermann Graf, 9. Jagdgeschwader 52 (16. 9. 1942)

6. General-Feldmarschall a vrchní velitel armádní skupiny Afrika Erwin Rommel (11. 3. 1943)

7. Korvettenkapitän a velitel ponorky „U 181“ Wolfgang Lüth (9. 8. 1943)

8. Hauptmann a velitel I. Jagdgeschwader 54 Walter Nowotny (10. 10. 1943)

9. Oberst a velitel Panzer-Regiment 25 Adalbert Schulz (14. 12. 1943)

10. Major a velitel III. Schlachtgeschwader 2 „Immelmann“ Hans-Ulrich Rudel (29. 3. 1944)

11. Oberst der Reserve a velitel tankové bojové skupiny v rámci skupiny armád „Nord“ Graf Hyazinth Strachwitz von Groß-Zauche und Camminetz (15. 4. 1944)

12. SS-Gruppenführer a Generalleutnant der Waffen-SS, velitel 5. tankové divize SS „Wiking“ Herbert Gille (19. 4. 1944)

13. Generál tankových jednotek a vrchní velitel 1. tankové armády Hans Hube (20. 4. 1944)

14. General-Feldmarschall Albert Kesselring (19. 7. 1944)

15. Oberstleutnant Helmut Lent, velitel Jagdgeschwader 3 (31. 7. 1944)

16. SS-Obergruppenführer a Generaloberst tankových jednotek Waffen-SS Josef (Sepp) Dietrich (6. 8. 1944)

17. General-Feldmarschall a vrchní velitel skupiny armád Střed Walter Model (17. 8. 1944)

18. Oberleutnant a Staffelkapitän 9. Jagdgeschwader 52 Erich Hartmann (25. 8. 1944)

19. Generál tankových jednotek, velitel 4. tankové armády Hermann Balck (31. 8. 1944)

20. Generalleutnant a velitel pevnosti Brest Bernhard Hermann Ramcke (19. 9. 1944)

21. Hauptmann a velitel V. Nacht-Jagdgeschwader 1 Heinz Wolfgang Schnaufer (16. 10. 1944

22. Korvettenkapitän a velitel ponorky „U 967“ Albrecht Brandi (24. 11. 1944)

23. Generaloberst a vrchní velitel skupiny armád Sever Ferdinand Schörner (1. 1. 1945)

24. Generál tankových jednotek a vrchní velitel 5. tankové armády Hasso von Manteuffel (18. 2. 1945)

25. Generalmajor a velitel 340. Volks-Grenadier-Division Theodor Tolsdorff (18. 3. 1945)

26. Generalleutnant a velitel 7. tankové divize Dr. Karl Mauss (15. 4. 1945)

27. Generál tankových jednotek a vrchní velitel AOK (Armee-Oberkommando) Ostpreußen Dietrich von Saucken (8. 5. 1945)

Ve druhém výnosu ke změnám v Řádu Železného kříže z 28. 9. 1941 se k Dubovým ratolestem s meči a brilianty k Rytířskému kříži píše následující:

„U dubových ratolestí s meči a brilianty jsou tři stříbrné listy a rukojeti mečů posázeny brilianty. Zatímco původně byly brilianty osázeny pouze dubové listy, byly později kameny posázeny i záštity a rukojeti mečů. Pro každého nositele byly vyhotoveny dva exempláře této dekorace, a to jedno vyznamenání s pravými kameny a druhé s imitací kamenů.“

Dubové ratolesti s meči a brilianty byly vyrobeny byly z platiny či stříbra a pravých briliantů či jejich imitace, předávány v etuji na stejný způsob jako byla etuje k Rytířskému kříži EK (viz níže),ovšem menších rozměrů. Udílecí dekret vlastnoručně podepsaný říšským kancléřem Adolfem Hitlerem byl z pergamenu, umístěn ve velké plasticky zdobené kazetě s orlicí na přední desce.Ratolesti se nosily provlečené očkem v horní části Rytířského kříže.

***

6. Dubové ratolesti s meči k Rytířskému kříži (Eichenlaub mit Schwertern zum Ritterkreuz)

Tento 2. stupeň Rytířského kříže EK (viz níže) obdržel poprvé 21. 6. 1941 podplukovník (Oberstleutnant) Adolf Galland, příslušník Jagdgeschwader 26 „Schlageter“. Již dalšího dne obdržel stejné vyznamenání podplukovník (Oberstleutnant) Werner Mölders z Jagdgeswader 51. K oficiálnímu založení 2. pozměňujícím výnosem a začlenění do třídové struktury Řádu Železného kříže však došlo až s 99denním zpožděním 28. září 1941. V roce založení 1941 byly dubové ratolesti s meči uděleny 5x, v r. 1942 18x, v r. 1943 19x, v r. 1944 77x, a v r. 1945 28x. K poslednímu udělení čtyřem vojákům došlo ještě 9. 5. 1945. K tomu obdržel dne 27. 5. 1943 posmrtně ratolesti s meči ještě japonský admirál Isoroku Yamamoto. Celkem byly tedy uděleny 148x.

Výtvarné zpracování

Avers i revers: Stejný jako u dubových ratolestí k RK (viz níže), pouze ve spodní části přiletovány dva zkřížené meče.

Miniatury: 9 a 16 mm

Etuje: Na stejný způsob jako etuje k Rytířskému kříži EK (viz níže), ovšem menších rozměrů.

Udílecí dekret: Udílecí dekret byl z pergamenu, umístěn ve velké bílé kazetě se zlatou plastickou orlicí uprostřed a dekorativním plastickým ozdobným lemem na okrajích přední desky. Udílecí dekrety vlastnoručně podepisoval říšský kancléř Adolf Hitler.

Materiál: Stříbro o ryzosti 800/1000 nebo 900/1000

Způsob nošení: Ratolesti se nosily provlečené očkem v horní části Rytířského kříže.

***

7. Dubové ratolesti k Rytířskému kříži (Eichenlaub zum Ritterkreuz)

Dubové ratolesti od firmy Godet, Berlin z pozůstalosti nositele Generálplukovníka Luftwaffe Alexandera Löhra (1885 - 1947)

Dubové ratolesti z nálezu v Čechách (r. 2005)

Dubové ratolesti na vzácné variantě Rytířského kříže od firmy Otto Schickle, Pforzheim

Dubové ratolesti byly založeny jakožto 1. stupeň Rytířského kříže EK (viz níže) a nový stupeň Řádu Železného kříže 3. 6. 1940. Poprvé byly uděleny 19. 7. 1940 generálporučíkovi (Generalleutnant) a veliteli 3. horské divize Eduardu Dietlovi. Celkem bylo do 9. 5. 1945 uděleno v rámci Wehrmachtu a Waffen-SS 847 dubových ratolestí k RK. Kromě příslušníků německé armády obdrželi dubové ratolesti následující cizí příslušníci:

Generalleutnant a velitel 6. rumunské pěší divize Mihail Lascar (22. 11. 1942)

Generalleutnant a velitel španělské „Modré divize“ Augustin Munos-Grande (13. 12. 1942)

velkoadmirál a velitel japonské flotily Isoroku Jamamoto (27. 5. 1943 společně s meči k RK)

Generalmajor a velitel rumunské 6. jízdní divize Corneliu Teodorini (8. 12. 1943)

Generaloberst a vrchní velitel rumunské 3. armády Petre Dumirescu (4. 4. 1944)

velkoadmirál a velitel japonské flotily Mineiči Koga (4. 4. 1944 společně s RK)

maršál a vrchní velitel finské armády Carl Gustav Emil Freiherr von Mannerheim (15. 8. 1944)

SS-Sturmbannführer a velitel 28. dobrovolnické divize pancéřových granátníků SS „Wallonien“ Léon Degrelle (27. 8. 1944)

Výtvarné zpracování

Avers: 3 dubové listy (jeden list v popředí překrývá dva v pozadí).

Revers: Bez výtvarného zpracování, uprostřed je přiletován háček pro prostrčení očkem Rytířského kříže a zároveň provlečení stuhy RK. Na reversu je vyražena puncovní značka a značka výrobce.

Miniatura 16 mm do knoflíkové dírky

Miniatury: 9 a 16 mm

Etuje: Na stejný způsob jako etuje k Rytířskému kříži EK (viz níže), ovšem menších rozměrů, případně prodloužená etuje pro RK i Dubové ratolesti.

Udílecí dekret: Udílecí dekret byl z pergamenu, umístěn ve velké bílé kazetě se zlatou plastickou orlicí na přední desce. Udílecí dekrety vlastnoručně podepisoval říšský kancléř Adolf Hitler.

Materiál: Stříbro o ryzosti 800/1000 nebo 900/1000

Způsob nošení: Ratolesti se nosily provlečené očkem v horní části Rytířského kříže.

***

8. Rytířský kříž Železného kříže (Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes)

Součástí výnosu o obnovení EK ze září 1939 byl i článek 1 „Rytířský kříž Železného kříže“.

V souvislosti s válečnými a poválečnými poměry je přesné číslo nositelů Rytířského kříže bohužel nezjistitelné. Dlouholetý intenzivní výzkum Rytířského kříže EK a jeho tříd provedl historik Gerhard von Seemen, který udává přibližný počet 7.300 udělení. Niemann udává 7.800 udělení. Před r. 1945 bylo vyrobeno cca. 20.000 kusů.

Toto vysoké vyznamenání za statečnost v boji nebylo udělováno pouze příslušníkům německé Branné moci (Wehrmacht) a Waffen-SS, ale rovněž cizincům (18 Rumunům, 10 Italům, 7 Maďarům, po dvou Španělům, Finům, Japoncům a Slovákům). Poté, co bylo rozhodnuto, že Rytířský kříž EK mohou obdržet nejen příslušníci Wehrmachtu, mohl být udělen např. i bojovníkům z řad Volkssturmu. S platností od 11. května 1945 bylo udělování Rytířských křížů EK zakázáno (12. května 1945 byly všechny jednotky pozemní armády, námořnictva i letectva informovány, že „Velkoadmirál nařídil ukončení veškerého vyznamenávání a povyšování od 11. 5. 1945.“).

Výtvarné zpracování

Grafický návrh pro EK a potažmo i Rytířský kříž a Velkokříž (viz výše) vypracoval Emil Escher a prvním výrobcem byla firma Steinhauer & Lück, Lüdenscheid.

Avers: Jedná se o černý tlapatý kříž se stříbřitým zdobeným lemem. S cílem udržet tradici a symboličnost EK, byla jeho forma v r. 1939 pozměněna jen nepatrně. Na aversu byl doplněn do středu hákový kříž a do spodního ramene letopočet obnovení EK „1939“. Rámeček má ozdobný vyvýšený středový lem.

Revers: Na reversu byl rovněž do spodního ramene umístěn letopočet prvního založení EK „1813“, hákový kříž je však pouze na aversu.

Horní hrana Rytířského kříže přechází v kroužek, kterým je provlečena sponka pro provlečení nákrční stuhy.

Rozměry Rytířského kříže EK se pohybují podle jednotlivých výrobců od 48,0 do 49,0 mm (šířka) a od 53,8 do 54,5 mm (výška). Rozměry EK 1. tř. jsou pro porovnání cca. 44 x 44 mm.

Stuha: Stejná jako u EK 2. tř. (viz níže), pouze delší a širší.

Miniatury: 12 mm společně s 9 mm miniaturami EK1 a EK2

Etuje: Dřevěná s šedočerným koženkovým potahem. Víko je polstrováno bíle, lůžko černě. Existují etuje bez potisku, dále s „LDO“ značkou na víku či značkou firmy „Klein & Quenzer“. Etuje byla ještě zasunuta do papírového přebalu s názvem vyznamenání, případně výrobní firmy.

Udílecí dekret: Udílecí dekret byl z pergamenu, umístěn ve velké plasticky zdobené kazetě s orlicí na přední desce. Udílecí dekrety vlastnoručně podepisoval říšský kancléř Adolf Hitler.

Části Železného kříže

Materiál: Všechny třídy EK, pokud není v příslušných kapitolách uvedeno jinak, byly vyráběny ze tří dílů – černěného jádra (středu) a dvou rámečků (obruby). Rámečky byly nejprve ze stříbra, později z náhradních kovů. U Rytířských křížů však najdeme z větší části rámečky stříbrné s puncovní značkou „800“, vzácněji i „935“. Jádro bylo nejčastěji vyrobeno ze železa, méně často z mosazi nebo zinku.

Proces výroby EK byl poměrně složitý, zde je příklad výroby EK 2. tř.: Nejdříve bylo nutné do plechu prolisovat základní tvar obou polovin stříbrného rámečku, poté byl strojově vyříznut rám a k němu přiletováno menší očko. Tímto způsobem byly rámečky spojeny k sobě. Mezitím bylo potřeba vyrazit železný střed, který byl natřen černou barvou, která měla zabránit jeho korozi. Tento střed se pak vložil do rámečků, které se následně sletovaly k sobě. Posledním krokem bylo dodání závěsného očka, jímž se provlékala stuha (způsoby připevnění oček jsou také různé - od výstupků na kříži, až po samotné přivaření k rámu kříže) a dočištěním (obroušením) přebytků po spojování obou rámečků. Dalším procesem bylo leštění a balení. Občas docházelo k „postříbření“ rámečků, aby se více leskly. Vnitřní středové díly také nesou různé stupně černé barvy – od zcela matných, přes polomatné až po lesklou černou.

Způsob nošení: Rytířský kříž EK se nosil na dlouhé stuze kolem krku.

***

9. Železný kříž 1. třídy (Eisernes Kreuz 1. Klasse)

Výtvarné zpracování

Avers: stejný jako u Rytířského kříže EK, viz výše, pouze velikost cca 44 x 44 mm

Revers: Bez výtvarného zpracování, závěsný systém dle výrobce. Připevnění pomocí jehly nebo šroubu. Existují značené i neznačené exempláře.

Zvláštní provedení EK1:

1) tzv. “Schinkel” provedení - liší se užšími rameny

2) kulatá „3“ - číslice 3 v letopočtu na aversu má horní část oblou

Miniatury: 12 mm na špendlíku, 9 mm na špendlíku, i v kombinaci s miniaturou EK2

Etuje: Dřevěná, potažená černou koženkou s bílým nebo černým vnitřním polstrováním. Na víku je emblém EK. Existují různé tvary a šířky obrysu. Na polstrování víka může být značka „LDO“.

Etuje byla vložena do papírové krabičky s nápisem.

Udílecí dekret: K EK1 byl předáván udílecí dekret. Existovalo více výtvarných provedení.

Materiál: Viz kapitolu 7) Rytířský kříž Železného kříže (Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes).

Existovalo i látkové provedení pro našití na bojovou uniformu.

Způsob nošení: Na levé části uniformy, nejčastěji na kapse, pokud ji uniforma měla. EK1 byl nadřazen všem ostatním bojovým i civilním vyznamenáním a odznakům, tyto byly nošeny vždy v úrovni pod ním. Výjimku tvořila opakovací spona k EK1 (viz níže), velké provedení Zlatého stranického odznaku NSDAP a Zlatý odznak HJ či Zlatý odznak HJ s dubovými ratolestmi. Tyto byly nošeny nad EK1.

Spona k Železnému kříži 1. třídy (Spange zum Eisernen Kreuz 1. Klasse)

Pro případ, že voják byl již držitelem EK1 z 1. světové války, byla vytvořena k EK1 1939 tzv. „opakovací spona“ („Wiederholungsspange“). Po jejím obdržení byl nošen původní EK1 1914 a nad ním opakovací spona.

Výtvarné zpracování

Avers: Vpravo hledící orlice s roztaženými křídly držící v pařátech kulatý emblém s hákovým křížem lemovaný dubovými ratolestmi nahoře a dole svázanými stuhou. Prostor mezi rameny hákového kříže je zrněný. Ke spodní části emblému je připojen štítek s hladkou obrubou a zrněným středem. Ve štítku je umístěn letopočet „1939“.

1. typ spony má odlišný tvar orlice a oblé boky štítku.

Revers: Bez výtvarného zpracování, závěsný systém dle výrobce. Připevnění pomocí jehly nebo šroubu. Existují značené i neznačené exempláře. Byly vyráběny pouze masivní spony.

Zvláštní provedení opakovací spony k EK1:

1) provedení v jednom kuse s EK I. tř. z r. 1914

2) provedení s přiletovaným EK. I. tř. z r. 1914

Tato provedení jsou sběratelsky velmi vzácná. Pozor na novodobá připevnění spon k EK1!

Miniatury: 9, 12 a 16 mm na špendlíku

Etuje: Dřevěná, potažená černou koženkou s bílým vnitřním polstrováním. Na víku je emblém spony v 1. nebo 2. provedení. Existují i etuje bez emblému. Na polstrování víka může být značka „LDO“. Etuje byla vložena do papírové krabičky s nápisem.

Udílecí dekret: Ke sponě byl předáván zvláštní udílecí dekret. Existovalo více výtvarných provedení.

Materiál: stříbro (na reversu puncovní značka „800“), postříbřený tombak nebo postříbřený zinek

Způsob nošení: Na levé části uniformy, nejčastěji na kapse, pokud ji uniforma měla. Vždy nad EK1 1914.

***

10. Železný kříž 2. třídy (Eisernes Kreuz 2. Klasse)

Výtvarné zpracování

Avers: stejný jako u Rytířského kříže EK, viz výše, pouze velikost cca 44 x 44 mm

Revers: stejný jako u Rytířského kříže EK, viz výše, pouze velikost cca 44 x 44 mm

K horní části rámečku je přiletováno očko pro provlečení kroužku, jímž je provlečena stuha. Existují exempláře se značením výrobce i bez značení. Značení je na průvlečném kroužku.

Zvláštní provedení EK2:

1) tzv. “Schinkel” provedení - liší se užšími rameny

2) kulatá „3“ - číslice 3 v letopočtech na aversu i reversu mají horní část oblou

3) tzv. “nadměrná velikost” („Übergröβe“) - 47,5 × 47,5 mm oproti klasickým 44×44

4) oblé rohy vnitřních ozdobných lemů

5) bez svastiky a letopočtu na aversu

7) přetvořený EK2 na RK (očkem provlečena sponka na způsob RK, kterou je provlečena široká stuha k RK) – Toto provedení mohl nosit samozřejmě pouze oficiální držitel RK. To obdržel buď na frontě jako předběžné vyznamenání před udělením RK, případně si jej nechal zhotovit pro nošení na polní uniformě z důvodu šetření klasického RK.

Stuha: barevné provedení stejné jako u Rytířského kříže EK, pouze užší (30 mm)

Miniatury: 9 a 16 mm na špendlíku, 20 mm dekorace do knoflíkové dírky, 30 mm s očkem, dále miniatura na špendlíku v kombinaci s miniaturou EK1

Etuje:

1) Modře nebo červeně potažená papírová etuje s vnitřním žlutým polstrováním, na vnitřní straně víčka se značkou „LDO“. Etuje může být na spodní straně značena výrobcem.

2) Papírový sáček modrý nebo v barvě kartonu s názvem vyznamenání na přední a značkou výrobce na zadní straně. Existují různé fonty písmen v nápisu, široké nebo úzké provedení.

Udílecí dekret: K EK2 byl předáván udílecí dekret. Existovalo velké množství výtvarných provedení.

Materiál: Viz kapitolu “7. Rytířský kříž Železného kříže (Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes)”.

Způsob nošení: Nejčastěji pouze ve formě stuhy provlečené knoflíkovou dírkou uniformy nebo stužkové miniatury nad levou kapsou uniformy (tzv. Feldspange). Při slavnostních příležitostech byla knoflíkovou dírkou prostrčena stuha i s křížem, případně byl EK2 nošen připevněný na kovové liště připnuté často i s ostatními vyznamenáními nad levou kapsou uniformy (tzv. Groβe Ordensspange).

Spona k Železnému kříži 2. třídy (Spange zum Eisernen Kreuz 2. Klasse)

Pro případ, že voják byl již držitelem EK2 z 1. světové války, byla vytvořena k EK2 1939 tzv. „opakovací spona“ („Wiederholungsspange“).

Výtvarné zpracování

Avers: Vpravo hledící orlice s roztaženými křídly držící v pařátech kulatý emblém s hákovým křížem lemovaný dubovými ratolestmi nahoře a dole svázanými stuhou. Prostor mezi rameny hákového kříže je zrněný. Ke spodní části emblému je připojen štítek s hladkou obrubou a zrněným středem. Ve štítku je umístěn letopočet „1939“.

1. typ spony má odlišný tvar orlice a oblé boky štítku. Na rozdíl od Spony k EK1 má v tomto případě orlice kratší křídla, která ve svém rozpětí jen lehce přesahují šířku štítku s letopočtem.

Revers: Bez výtvarného zpracování, přiletovány 4 svorky pro propíchnutí stuhy, vzácněji 4 očka pro přišití ke stuze. Existují značené i neznačené exempláře. Byly vyráběny pouze masivní spony.

Miniatura 16 mm na špendlíku

Miniatura 23 mm na řádovou sponu (vpravo klasická spona)

Miniatury: 9, 12 a 16 mm na špendlíku, 23 mm pro připevnění na řádovou sponu (Feldspange)

Etuje:

1) Papírová krabička potažená bleděmodrou koženkou s bordó vnitřním polstrováním. Na přední i zadní straně víčka je značka „LDO“, existují i etuje bez této značky. Etuje může být na spodní straně značena výrobcem.

2) Papírový sáček s názvem vyznamenání na přední a značkou výrobce na zadní straně. Existují různé fonty písmen v nápisu

Udílecí dekret: Ke sponě byl předáván zvláštní udílecí dekret. Existovalo více výtvarných provedení.

Materiál: postříbřený tombak nebo zinek

Způsob nošení: Spona se nosila připevněná na černobílé stuze od EK2 z 1. sv. války prostrčené knoflíkovou dírkou uniformy. 23 mm provedení se nosilo připevněné na malé řádové sponě (tzv. Feldspange) připnuté nad levou kapsou uniformy.