Problematika vyznamenávání aktivních občanů Protektorátu Čechy a Morava byla v Říši několikrát projednávána. Již r. 1941 měl prezident Hácha naznačit u příležitosti zrušení stanného práva R. Heydrichem možnost ocenění věrnosti Říši. Tento návrh projednával údajně K.H. Frank s Hitlerem, který jej rázně zamítl z poukazem na 1. sv. válku, kdy Češi zradili Rakousko-Uherskou říši. Návrh se opět objevil v situační zprávě R. Heydricha stranickému vedení v Berlíně č. 79 z 18. 5. 1942. V dopise Bormannovi zdůraznil, že je proti zřizování nějakého řádu pro občany Protektorátu, neboť tím by se Protektorátu přiznala jistá samostatnost. Zmínil však alternativu udělit některé německé vyznamenání s následnou možností německého státního občanství.

Přesto v dalších letech, pod vlivem porážek Německa na všech frontách, se již objevuje nutnost ocenit uvědomělé loajální Čechy a zejména členy protektorátní vlády a posílit tak klesajícího ducha a víru v konečné vítězství Říše. Proto výnosem z 4. 6. 1944 zakládá státní ministr Karl Hermann Frank vyznamenání pro příslušníky Protektorátu, kteří příkladně prokázali svůj smysl pro povinnost v oblasti průmyslu, zemědělství, techniky nebo kultury i svoji neustálou připravenost k nasazení pro Říši. Vyznamenání neslo název „Der Ehrenschild des Protektorates Böhmen und Mähren mit dem Herzog-Wenzel-Adler“ (“Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava s orlicí Svatováclavskou“) (často je užíván zkrácený název „Svatováclavská orlice“). (more…)

V rámci založení Vyznamenání za věrné služby v civilním státním sektoru (Treudienst-Ehrenzeichen) bylo také Vůdcem a říšským kancléřem založeno 30. ledna 1938 „u příležitosti pátého návratu Dne národního povstání“ Policejní služební vyznamenání (Polizei-Dienstauszeichnung).

Toto služební vyznamenání bylo po vzoru podobných vyznamenání z minulých dob založeno ve třech stupních.

1. stupeň s dubovými ratolestmi a číslicí „40“ za 40 let věrných služeb (až od 12. 8. 1944) – RRR!

1. stupeň za 25 let věrných služeb

2. stupeň za 18 let věrných služeb

3. stupeň za 8 let věrných služeb (more…)

Zkušenosti, získané v prvních měsících války ukázaly Vrchnímu velení pozemní armády, že je k dosud užívanému Pěchotnímu útočnému odznaku nutno doplnit ještě další útočný odznak. Proto vydal 1. června 1940 vrchní velitel pozemní armády, Generálplukovník von Brauchitsch následující výnos:

„Pro vojáky všech ostatních zbraní, včetně dělostřelectva, kteří bojují společně s pěchotou a tanky a splní s vlastní jednotkou podmínky pro udělení Pěchotního útočného odznaku, zakládám zvláštní útočný odznak se stejným zaměřením jako Pěchotní útočný odznak s účinností od 1. 6. 1940.“

Udílení Všeobecného útočného odznaku (Allgemeines Sturmabzeichen, dále jen ASA) započala 1. 6. 1940.

Podmínky pro udělení ASA, vydané ve stejném dni, se opírají o podmínky pro udělení Pěchotního útočného odznaku. Následují články 1 až 3 tohoto dokumentu: (more…)

Založení Pěchotního útočného odznaku bylo nařízeno vrchním velitelem pozemní armády generálplukovníkem von Brauchitschem. Práce s ním spojené započaly začátkem prosince 1939. Umělecký výtvarný návrh byl vypracován firmou C. E. Juncker z Berlína na základě údajů  vrchního velení pozemní armády a spolupráce s ním. Firma dodala jedenáct výkresů a dvě skici, které byly vypracovány podle následujících principů: puška se vztyčeným bajonetem jako symbol útočící pěchoty v orámování z dubových ratolestí s výsostným znakem pozemní armády. Z předložených návrhů byl vrchním velitelem pozemní armády vybrán jeden, který byl následně firmou C. E. Juncker zhotoven ze zinkového plechu. (more…)

Boj německé Branné moci proti Sovětskému svazu poprvé ukázal novou formu střetnutí s protivníkem – boj proti partyzánům. V dřívějších bojích se sice objevili Guerillas nebo Franctireurs, ale skrytý boj proti protivníkovi ve velkém měřítku se poprvé objevil až na východní frontě. Způsob boje partyzánů byl nový jen pro německé vojáky, ne však pro sovětské bojovníky, v jejichž historii bylo partyzánství na velkém zřeteli již od občanské války. Přípravy na partyzánský boj byly v Sovětském svazu obvyklé odjakživa, ale teprve nasazení proti německým okupantům zformovalo partyzánský boj v sice ne rozhodující, ale přesto velmi významnou zbraň. Je však třeba dodat, že partyzáni významně bojovali proti němcům také na Balkáně – v Jugoslávii a v posledních fázích války rovněž v Itálii a Francii.

Tyto události vedly k založení Odznaku za boj proti partyzánům. Zatímco v sovětské terminologii byl, resp. je, pojem „partyzán“ pozitivní, vydal Reichsführer-SS na podzim 1942 nařízení, podle kterého musel být místo termínu „partyzán“ zaveden pojem „bandita“. U nás užívaný překlad názvu odznaku, který je použit i v tomto článku, tedy není přesný a používá Himmlerem zamítnutý pojem „partyzán“. Dne 29. ledna 1944 založil „Vůdce“ Odznak za boj proti partyzánům. Text zakládajícího výnosu následuje v plném znění: (more…)

Poté, co Luftwaffe sestavila pod tíhou situace na východní frontě svoje polní jednotky, tzn. musela s přibývající intenzitou zasahovat do pozemních operací, bylo nasnadě založení bojového odznaku pro tyto jednotky.

Založení provedl říšský ministr pro letectví a vrchní velitel Luftwaffe výnosem o následujícím znění:

„S ohledem na skutečnost, že druh boje na jednotlivých frontách s přibývající měrou vyžaduje aktivní podíl všech zbraní Luftwaffe na pozemních vojenských akcích, povoluji zavedení výše vyobrazeného „Odznaku za pozemní boj Luftwaffe“ jakožto viditelného znamení uznání za osvědčení se při frontovém nasazení v oblasti pozemního boje.

Udílení Odznaku za pozemní boj bude realizováno podle přiložených Podmínek pro udělení. Udělení „honoris causa“ výslovně vylučuji. Přesným dodržováním podmínek pro udělení pověřuji kompetentní velitele.“

Téhož dne datované podmínky pro udělení jsou velice obsáhlé a jsou rozděleny na 3 kapitoly (I. Podmínky pro udělení, II. Návrh na udělování a III. Všeobecné). Z historického hlediska je zajímavá především kapitola, z níž odstavce 1 a 2 jsou následně citovány v plném znění: (more…)

Ve státech Německého císařství nebyla od 2. poloviny 19. století služební vyznamenání pro vojenské i civilní osoby nic neobvyklého. Výmarská republika však podobná státní vyznamenání neznala, pouze v průmyslové oblasti (např. vyznamenání obchodní a zemědělské komory).

V první polovině roku 1936 požádal říšský a pruský ministr vnitra dopisem z 11. března 1936 pruského ministerského předsedu a ministra financí o stanovisko k návrhu výnosu. Ten měl zahrnovat zavedení říšského vyznamenání za věrné služby pro zaměstnance mimo úřednickou sféru. Důkladně vypracovaná stanoviska se vyjadřovala vesměs pozitivně, přesto zamýšlený plán nakonec padl po sdělení pruského ministerského předsedu a ministra financí ze 14. listopadu 1936:

„Zástupce Vůdce mi v dopisu z 23. října 1936 sdělil, že zavedení Říšského vyznamenání za věrné služby neshledává opodstatněným. Proto vyřízení této záležitosti odkládám.“ (more…)

Jako první z rukávových štítů založil Vůdce a vrchní velitel Wehrmachtu rukávový štít Narvik. V článku „1“ výnosu o zřízení štítu je napsáno následující:

„V upomínku na hrdinný boj, který v Narviku vítězně svedly v pravém bratrství ve zbrani bojující jednotky pozemní armády, námořnictva a letectva, zakládám Štít Narvik.“

Poté co 28. 3. 1940 podnikli spojenci opatření proti transportům železné rudy ze Švédska a Norska do Německa, přikročilo Německo 9. 4. 1940 k protiúderu s cílem obsadit Dánsko a Norsko (operace Weserübung). Tohoto dne vplula do Ofotfjordu německá eskadra deseti torpédoborců pod velením komodora Friedricha Bonteho. Na palubách lodí bylo přibližně 1.900 mužů 139. horského pluku pod velením generála Eduarda Dietla, kteří obsadili město Narvik. V následujících dnech byla tato eskadra napadena pěti britskými torpédoborci a utrpěla zdrcující ztráty. Posádky zničených a poškozených německých lodí posílily pěchotu generála Dietla, která byla právě napadena. 28. 4. 1940 obsadily britské síly Narvik, aby jej po německých protiútocích, skoro zcela zničeny, 8. 6. 1940 opět vyklidily. (more…)

Zatímco založení (1813) popř. jednotlivá obnovení (1870 a 1914) Železného kříže (dále jen EK – Eisernes Kreuz) se týkala čistě pruského vyznamenání, výnosem z 1. září 1939 bylo založeno staronové vyznamenání pro celé Německo. Rovněž se poprvé v r. 1939 hovoří v úvodu výnosu Adolfa Hitlera o obnovení EK o tomto vyznamenání jako o „řádu“ („Poté, co jsem se rozhodl povolat německý národ do zbraně proti hrozícím útokům, obnovuji v upomínku statečných bojů, které prodělali synové Německa na obranu své vlasti v dřívějších velkých válkách, Řád Železného kříže.“. V roce 1940 byl pojem „řád“ převzat do celého znění výnosu. Avšak i poté bylo označení často omezeno pouze na „Železný kříž“.

Další změna vyplynula ze snah o zachování celoněmeckého charakteru vyznamenání, kterého EK dosáhl za 1. světové války, kdy vrchním velitelem říšské armády byl právě pruský král Vilém II. Stuha doposud pouze v pruských barvách (černá a bílá) byla pro zdůraznění celostátního charakteru doplněna širokým středovým červeným pruhem. (more…)